Příběh sedmileté Raami nás unáší do kambodžského hlavního města Phnomphen. Píše se rok 1975 a Rudí Khmerové (komunisté) svým vpádem do Kambodži ukončují probíhající válku a okamžitě se pokoušejí o uskutečnění vize utopické společnosti postavené na společném vlastnictví, pracovních táborech a zastrašování. Tento režim byl svržen v lednu 1979 vietnamskými vojsky. Dosud není známo, kolik obětí si utopie vyžádala, avšak je odhadováno, že tyranii podlehlo mezi jedním až dvěma miliony lidí, což čítá zhruba třetinu kambodžského obyvatelstva.
Raami je členkou královské rodiny, která vládne monarchistické Kambodži. Až do svých sedmi let vyrůstá mezi lidmi, kteří jí milují a podporují. To vše se ale změní s příchodem Rudých Khmerů. Královská rodina, která je všemi považována za potomky bohů a intelektuální špičku, se ze dne na den ocitá bez domova. Organizace vyklízí hlavní město a rozděluje lid do pracovních táborů. Vyhlídky na šťastnější budoucnost jsou stále mizivější, obzvláště poté, co Organizace společně s dalšími zástupci intelektuální třídy odvádí Raamiina otce. Raami cítí zodpovědnost za tatínkovo odvedení, nerozvážně totiž prozradila vojákům jeho jméno. Věřila, že když se dozvědí pravdu o jeho původu, vzdají mu úctu, kterou si muž jeho postavení zaslouží. Byla na svého otce tolik pyšná, že nemohla lhát. Nikdy už se nedozvěděla, co se s tatínkem a ostatními stalo, je ale jasné, že byli popraveni. Režim se systematicky zbavoval všech, kteří by mohli narušit utopické plány. Raami se společně s matkou snaží přežít, jak se dá. Překonat ztrátu milovaného člověka se najednou zdá být obtížnější než snášet rány komunistického režimu. Příběh je napsaný na základě skutečných událostí, které autorka sama prožila. Celou svou bytost se všemi vzpomínkami a pocity vložila do malé Raami, která čtenáře dějem provází a nabízí tak pohled na válku očima bezelstného, nevinného dítěte.
„Na snové cestě jsem jednou potkal dítě,
jež neslo mou duši.
Jednou na snové cestě potkal jsem
zrcadlení sebe sama.“
Kde začít? Tenhle příběh mě chytil za srdce. Ramiin úhel pohledu byl čistý a plný lásky a úcty ke své rodině. Zejména její vztah s otcem mě zas a znovu dojímal především proto, že mnohdy až moc dokonale připomínal právě můj vztah k tatínkovi. O to obtížnější byla pro mě pasáž, kde se Raami snaží vyrovnat s jeho odchodem, za který cítila vinu, přestože ji všichni ujišťovali, že to byla jen otázka času. Nakonec to byla její láska, která ho prozradila.
„Když jsem se teď na maminku dívala, když jsem cítila, jak moc po tatínkovi touží, jak postrádá ostatní, napadlo mě, že možná truchlíme nejenom nad mrtvými, ale i nad živými. Pociťujeme jejich nepřítomnost dřív, než s jistotou víme, že odešli.“
Románů o válce, tyranii a bezpráví už bylo napsáno bezpočet. Téma, které je neustále aktuální a které se vždy dokáže připomenout s tou nejnaléhavější palčivostí, obzvlášť je-li vyprávěno ústy dítěte. S každou protiválečnou knihou přichází stejné poselství, stejné východisko: člověk dokáže vydržet víc, než si sám myslí, jestliže má někoho, na kom mu záleží a komu věří. V těch nejhorších časech mají lidé totiž jenom jeden druhého. S klidem můžu říct, že o protiválečné literatuře něco vím, především proto, že zabírá téměř polovinu mé knihovny. Pořád si ale nedokážu ani vzdáleně představit, jaké to ve skutečnosti musí být. Nikdo z nás. O to víc si vážím těch, kteří něco podobného zažili na vlastní kůži a snaží se jakýmikoli prostředky varovat ostatní.
„Touha znamená utrpení.“
„Co je to touha?“
„Když si něco přeješ tak moc, až tě z toho bolí srdce.“
Jedinečná a nevšední. Taková byla pro mě kniha Stín banyánu. Okamžitě se stala mou srdcovou záležitostí, a proto jí dávám 100 %.
Hodnocení: 100 %
Autorka: Jana Sklenářová
Napsat komentář