Přesně takto začíná kniha Jeffreyho Eugenidese a mezi námi, jestli jste starostlivá matka, která má doma dospívající dceru a hledáte skvělou knížku na pozdní dovolenou, asi sáhněte po něčem jiném. Eugenidesova první věta (a samotný název) totiž nijak neklame. Jde tu o smrt pěti mladých dívek, což není zrovna nejveselejší námět. Cecilia, Mary, Lux, Bonnie a Therese jsou neobyčejné dívky, které vyrůstají na předměstí Detroitu. Jejich čtvrť opět odolává nájezdu střechatek, radní kácí jimi milované jilmy a despotická, puritánská matka trůni na verandě rodinného domu hlídající počestnost a mravní čistotu, zatímco dívky touží vyrůst. Antická tragédie jedné rodiny má startovacích bodů na rozdávání.
Proč Sebevraždy panen číst? A proč je číst, když vám autor vyzradí pointu hned první větou? Protože se mu povedlo, i když hned z kraje propálí děj, udržet vás nejen u knihy, ale přímo v knize. Eugenides totiž velmi chytře zvolil vyprávění v první osobě množného čísla, kdy hlavními pozorovateli děje je anonymní skupinka kluků ze sousedství, kteří s voyeurskou chutí sledují úpadek sester Lisbonových. Fakt, že Eugenides nikdy nesklouzne k pojmenování sledujícího či k jeho osamostatnění, přispívá k tomu, že se během několika málo stránek budete cítit jako „jeden z nich“. Daří se mu tedy úplný opak toho, co byste očekávali – místo anonymity nastupuje pocit spoluviny. Ten je zesílen i popisováním stovky detailů. Od toho, kdo má co rád k snídani až po to, kde se co v místnosti nachází (a kdo to koupil, a jak dlouho to tam leží, atd…). Kapitolou samou o sobě je pak neustálé popisování rozkladu domu Lisbonových, který v průběhu knihy začne z řádek vyvstávat jako obrovský oltář smutku. „Tam byste se zabili jen proto, abyste měli co dělat.“
Kniha začíná sebevraždou nejmladší ze sester, pobožné a zakřiknuté Cecilie. Ale místo dramatického filozofování utíká dál a hrne před sebou onen osudný rok, který další léto završí úspěšným pokusem další sestry. To vše v duchu kvazi-detektivky, kdy ona anonymní skupinka slídilů/vrstevníků/platonicky zamilovaných hloupých kluků skládá střípky sebevražedné mozaiky, zatímco neustále a posmutněle komentují a dokumentují rozklad rodinné idyly Lisbonů, stejně tak jejich domu, čtvrti a dětství obecně.
Parafrází si tu ostatně můžete najít více, Eugenides ovšem nikdy neklesne k přehnanému moralizování. Neviní společnost, nenaříká nad puritánstvím, nesnižuje hloupost aktu samotného. Naopak, pomocí první osoby vás vtáhne do knihy a pomocí zpětného vyprávění okořeněného para-dokumentárním stylem (kluci dávají dohromady rozhovory se svědky, staré fotografie, složky z nemocnice) vyvolá neuvěřitelně plastický dojem, který nekazí otázkami nebo ponaučením.
Sebevraždy panen jsou tak ve finále komplexním a detailním románem (v knize je až 150 osob), který se nezaobírá pouze zkázou jedné rodiny, ale popisuje dětství celkově jak z té hravé stránky (skupina vypravěčů), tak z té, pravděpodobně nejtemnější (sestry Lisbonovy). Eugenides mohl zvolit tajemnější styl a knížku hodit do roviny nervy drásajícího dramatu, místo toho ale vsadil na upřímnost a otevřenost, která způsobí, že na konci budete mít pocit, jako byste doopravdy vyrůstali vedle domu Lisbonových. Což není vůbec na škodu, i když to skončí, jak to skončí.
Hodnocení: 90 %
Autor: Lukáš Palán
Napsat komentář