Pasáci, násilníci, prostitutky a jeden eunuch

Proč recenzuji Narkopolis? Protože jsem sám sebe nalákal obalem a především anotací: „Kniha…představuje řadu nezapomenutelných postav v průběhu tří desetiletí. Je to Dimple žena/eunuch vyrábějící dýmky: Rúmí, vysoký úředník a manžel, jehož závislostí je násilí… a konečně různorodá směsice básníků, prostitutek, pasáků a gangsterů.“

Jinými slovy, jakmile jsou v tom eunuchové, lidé závislí na násilí, básníci a prostitutky, automaticky se mi spíná, že to nemůže být špatná kniha. Takhle jednoduše se moje literární-šovinistické pudy orientují. Ale abych si zachoval kredit – vše si samozřejmě vymýšlím, po knize jsem sáhl především proto, že byla nominována na Man Bookerovu cenu (a kvůli těm prostitutkám, dobře tedy).

Narkopolis bylo skutečně nominováno na Man Bookerovu cenu a Džít Tháil skutečně žil v Bombaji a skutečně si dvacet let ujížděl na heroinu a podobných nedělních laskominách, což z vás udělá buď hroudu hnijícího masa, nebo básníka. Džít měl to štěstí, že se mu přihodil ten druhý konec. V cizině publikoval čtyři básnické sbírky a prvotina Narkopolis mu tou nominací vlastně hodila do klína menší satisfakci za zdrogované mládí.

Vše co jsem napsal se samozřejmě odráží i v knize. A to jak Džítovy osobní zkušenosti, díky kterým kniha nepůsobí, jako by si ji vymýšlel na lavičce v Central parku poté, co si na Google View prohlédl tři ulice v Indii, ale také se to projevuje jejím jazykem, který vám dá několikrát znát, že autor je básník. Většinou se tak děje ve velmi kladném smyslu slova (především v pasážích popisující atmosféru města), občas ovšem autor sklouzne i do velmi kýčovitých vod, to když hlavní hrdinové, povětšinou v rauši, začnou hledat smysl života. Ale to bych autorovi zase tolik nevyčítal – přeci jen, lidé v rauši nikdy nemluví nic smysluplného.

Narkopolis, abych se k tomu už konečně dostal, doopravdy obsahuje pasáky, násilníky, prostitutky i jednoho eunucha. Tyto postavičky, především tedy onen jeden eunuch jménem Dimple, nás pak provází bezmála třiceti lety drogové Bombaje, která se kolem nich smýká a dusí je, až se nakonec stane jejich vězením, láskou i hrobem. A tady je zakopaný pes – kniha, i když čítá více než pět hlavních postav, které se průběžně střídají u vyprávěčského kormidla, je spíše než triptychem osudů velkým eposem jednoho města, jedné čtvrti a jedné ulice, která hrdiny v osobitosti válcuje svoji nesmlouvavou setrvačností.

Jakkoliv jsou hlavní příběhy krásně napsané a nabité dějem (především čínská odbočka věnující se panu Leeovi, nebo zkáza násilníka Rúmího), stejně to je pořád nakonec město Bombaj, kdo je největším hrdinou. Tady se Džítovi povedla úžasná věc, protože dokázal na stránky knihy propašovat špínu, smrad i ty magické detaily indického velkoměsta, a to tak půvabně, že ve vás po přečtení vyvolá jeden z následujících pocitů – musím vidět Bombaj/tak tam teda nikdy nepojedu. Pokud je kniha natolik sugestivní, může mít slabou stránku? Může. Je to právě město, které si ukradlo celý příběh pro sebe – postavy se sice ohánějí životními osudy natolik zajímavými, že by o tom Oliver Stone dokázal natočit patnáct filmů, ale nikdy nepřeskočí tu hranici, kdy se chcete přesunout z pozice přihlížejícího do pozice spoluviníka. Osudy se objeví, zahrají na dojemnou nebo šokující strunu a pak zase zmizí, většinou aniž by zanechaly výraznější stopu, která by vás nutila se o ně zajímat. Především příběh malíře Xaviera působí po přečtení jako laická berlička, jak se dostat do úvodu. Stejně tak Rúmího konec, reflektující zánik Bombajského opiového ráje a snadných časů, kdy se celý den v Indii jen kouřilo, zatímco zbytek světa cválal o desetiletí pryč.

Lepší je, když ke knize přistoupíte jako ke sbírce povídek, které se proplétají a navzájem ovlivňují. Pak se předejde zklamání, protože jak skvělý je Džít jazykolamač, tak kostrbatý je jako dramaturg. Postavy se mu vyvíjí po předem jasné sinusoidě (střemhlavě do prdele), sem tam popohnány objevivším se deus ex machina.

Není to na škodu, ale brání to výslednému dojmu, který si zasloužil být o něco vyšší. Takhle je to spíš jen šílená, perverzní, násilná jízda skrz zkouřenou Bombaj, kterou by si ale rozhodně měli přečíst všichni, kteří milují Burroughse/milují Indii/milují opium/pojedou do Bombaje a nechce se jim dávat tisícovku za Lonely Planet.

Hodnocení: 70 %

Autor: Lukáš Palán

Zdroj obrázku: Thehindu.com

Sdílet

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *