Ada nemůže mluvit. Prošla tragédií, která ji obrala o schopnost šířit zvuk skrze své hrdlo a ústa, našla si však jinou cestu ke komunikaci. Tóny, jež vycházejí z její hry na piano, dávají tušit, že srdce Ady volá po svobodě, touze i radosti, mísí se v něm smutek a křik, stejně jako jemnost občasného chvění klidu. Jenže právě piano se stane překážkou i mostem mezi ní a budoucností.
Jane Campion už při svém debutu upoutala pozornost festivalů celého světa a Piano ji otevřelo dveře do Hollywoodu. Americká filmová akademie v roce 1993 ocenila film třemi Oscary, podstatnější je však dopad na diváky a de facto i na dějiny žánru milostného dramatu. Campion si vybírá do centra pozornosti ženské postavy, soupeřící stejně tak silně s okolím, jako se sebou samými. Ada se utkává s pravidly i předsudky, s povinnostmi, které se s jejím postavením pojí, mnohem více však s touhou, která na Novém Zélandu získává novou sílu. Vášeň, i tak by se film mohl jmenovat, kdyby jejím symbolem nebylo právě piano. To nejenže vytváří bránu mezi Adou a jejím novým mužem, ale současně otevírá cestu k divochu Bainesovi, který piano nejprve získává, aby jí jej po klávesách „odprodával“ za společně strávené chvíle.
Piano bezpochyby není žádnou velkou neznámou, vzniklo již v roce 1993, nyní vychází na Blu-Ray discích, díky kterým je možné jeho obrazovou krásu a intenzitu hudební kompozice Michaela Nymana dostatečně prožít. Při jeho sledování, především však závěrečných titulcích, nepřekvapí, že má své významné místo v dějinách kinematografie (dokonce v některých žebříčcích jej najdeme mezi 100 největšími tituly vůbec). Campion se totiž rozhodla pro omezený počet motivů, které se jí nabízely, aby mohla pozvolněji, o to však hlouběji, zkoumat vnitřní pnutí hlavní hrdinky. Příběh upoutá ale i velmi kvalitně vystavěnou mužskou figurou v postavě Adina muže. Konfrontován chladem ze strany Ady, následně nevěrou, bojuje se smutkem, žárlivostí a nenávistí, aby v sobě našel prostor pro obětování, pochopení a smír. Drama, které můžeme skrze Stewarta (v podání Sama Neila) sledovat, by samo o sobě vystačilo na další film, Campion jej ale zprostředkovává ve druhém plánu, bez patosu, jako bychom na něj nahlíželi skrze stromy v hustém lese krajiny, v němž se příběh odehrává. Krajiny, skrze níž slyšíme vzdálené, přesto pronikavé, tóny klavíru…
Hodnocení: 85 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář