Román vypráví poměrně přímočarý příběh cikána Gabriela, který se „svými lidmi“ musí opustit místa, kde se narodil a vyrostl, a hledat obživu jinde. Na nějaký čas se spolu s dalšími příbuznými usadí ve Vídni, kde se zrovna staví železnice, a vzhledem k tomu, že cikáni mají koně a umějí to s nimi, tu snadno najdou práci. Nakonec tu Gabriel dokonce potká i půvabnou služebnou Apolenu, která mu jako první žena „zavoní“ (po meruňkách, jak to má rád), a tak se s ní odstěhuje na její rodnou Moravu. Nejen že se musí postavit vlastnímu rodu, který sňatek s bílou dívkou neschvaluje, ale takřka na každém kroku se pochopitelně setkává s předsudky, nedůvěrou a odmítavým postojem.
Stačí letmý pohled na první stránky a čtenáři je jasné, o co se autorka snaží. Tenhle „krásný snový příběh“, jak se kniha prezentuje v oficiálních materiálech, je vlastně pokusem o novodobý cikánský mýtus prodchnutý lidovou moudrostí, mýtus, v němž čistí, civilizací nezkažení lidé žijí v těsném sepjetí s přírodou a řídí se vesmírnými zákony a tím, co jim radí jejich vlastní vnitřnosti.
Ve snaze o poetičnost a tajemno ale autorka bohužel často klouže po povrchu a text protkala spoustou větších či menších klišé: Svalil jsem se na kavalec slabostí, která mě zakryla milosrdnou peřinou spánku. (s. 133) nebo Voní jako divoká zvířata, pižmem, které bouří krev, a jejich copy jsou černé jako křídla havranů, jen některé mají barvu listů spadaných na podzim. (s. 76) a stylistických neobratností (např. příliš častá, byť záměrná slovosledná inverze). Příjemným osvěžením je v tomto směru naopak řeč některých postav, jež mluví výrazným moravským nářečím.
Vypravěč Gabriel, kterému příběh dává potenciál být docela zajímavým romantickým hrdinou, je z větší části právě jen vypravěčem, prostředníkem vyšších zákonů a ztělesněním cikánského způsobu života – jakkoli sám prohlašuje, že je jiný, a dokonce to zdánlivě dokazuje svým sňatkem.
Text je obtěžkán tlustou vrstvou patosu – jako by se vypravěč bál, že se mu jeho mýtus zhroutí, že bude působit příliš obyčejně. A je to škoda. Autorka se rozhodla nově pojmout velmi zajímavé téma a román, který ukazuje velkou míru empatie a hluboký vhled, zřejmě podložila poctivými rešeršemi (jak ukazuje mimo jiné poučený doslov Jany Horváthové). Na skeptičtějšího čtenáře může text působit zbytečně idealizovaně, až pohádkově. Já sám bych tedy uvítal trochu víc civilnosti, jež se, nutno dodat, zhruba od poloviny, kdy se děj trochu zrychluje, sama dere na povrch. Pokud ale patříte k těm, kteří se rádi nechají unést na vlně líbivě poetického vyprávění, nemůžu než knížku doporučit.
Hodnocení: 60%
Autor: Petr Eliáš
Ozval se nám náš čtenář pan Ladislav Skácel, který s touto recenzí nesouhlasil. Rozhodli jsme se dát prostor jeho odlišnému názoru.
Překrásně poetická až pohádková kniha, která mi dala v tomto našem přetechnizovaném, uspěchaném, individualistickém a neosobním světě opět nadechnout, zastavit se a přivonět si z krásy romantického příběhu osudu člověka Gabriela. Opět jsem si uvědomil sílu jednoduchosti a přímočarosti čistého jednání a ocenil pojetí souboje dobra se zlem. Zvlášť se mi líbila autorčina snaha o zapojení moravského nářečí z oblasti, kterou velmi dobře zná.
Knihu jsem přečetl téměř na jeden zátah, nemohl jsem se od příběhu Gabriela s jeho nadpřirozenými schopnostmi a neskutečným osudem odtrhnout. Krásný příběh lidí od řeky, protkaný láskou ke koním a okolní přírodě, soudržností a vnitřním propojením se svou rodinou i na dálku. Naposledy jsem byl při čtení knihy takto dojat před lety u románu Louise de Bernièrese Mandolina kapitána Coreliho.Vřele doporučuji.
PhDr. Ladislav Skácal
Napsat komentář