Prvně ale trochu o pozadí, které stálo za vznikem této knihy. A pozadí této knihy, mezi námi, není vůbec příjemné. Obdivné hvízdnutí Lewise Nordana totiž popisuje skutečnou vraždu, která se udála v padesátých letech v Mississippi. Tehdy čtrnáctiletý Emmett Till pozval mladou vdanou bělošku na rande a ještě si na ni dovolil obdivně hvízdnout. To samozřejmě nezůstalo bez odezvy a odezva to byla tak silná, jak jen rasistická nálada amerického vidlákova zklamaného z vyčpělého mccarthyismu dovolila. Vražda Emmeta Tilla byla sama o sobě ohavným činem, ovšem onu pověstnou třešničku jí nakonec nasadil samotný soud, který vrahy (stojící proti naprosto přesvědčivým důkazům) nakonec omilostnil.
Tato hrůzná vražda se navždy zapsala do rasistické historie Ameriky a pozadu nezůstalo ani její zachycení v literatuře. K Emmettovi se během let vyjádřil skoro každý významnější afroamerický spisovatel (jmenovitě básníci Hughes, Brooksová, či prozaici Baldwin nebo Nobelovou cenou oceněná Toni Morrisonová), ovšem až Lewis Nordan k tématu přistoupil s tragikou a humorem sobě vlastním.
Jak už bylo řečeno, kniha sleduje vraždu Emmetta Tilla, ovšem Obdivné hvízdnutí se zdaleka vyhýbá jakémukoliv soudu či podbízení (ono by to ani nebylo zapotřebí), přičemž sleduje jak vraha, tak další členy dysfunkčních rodin a dysfunkční jižanské komunity. Američané pro tyto „křupany“ používají označení „white trash“ a je zcela a jistě na místě. Chudí, od neštěstí ke zločinu potulující se běloši, jejichž jediným polechtáním sebevědomí je možnost vybít si zlost na „méněcenném“ černošském obyvatelstvu. Přesně z této kategorie je i Solon Gregg, vrah, homofob, rasista a zloděj.
Právě pouhý nástin onoho inkriminovaného okamžiku a pozornost upřená na vrahy (nikoliv na oběť) vyvolávají nepříjemný dojem, ještě umocněný tím, že Emmettovýma očima se na příběh podíváme vlastně až ve chvíli, kdy je mrtvý. Nordanovi se tímto malým literárním fíglem povedlo hned několik věcí. Román se věnuje příčinám a malomyslnosti vrahů, což jej činní těžkým, i když je prostoupen humornými dialogy – ty tu ostatně nejsou použity k tomu, aby zesměšnily zločin či „negry“ – naopak svojí jízlivostí, bezbřehou naivitou a křupanstvím podkopávají půdu pod nohama samotné bílé lůze, která je vyslovuje s pocitem naprosté pravdy.
Později Roy Dale zašeptal: „Kde je Sweet Austin?“
Wesley řekl: „Našel mrtvýho negra.“
Roy Dale řekl: „Cože našel?“
Wesley řekl: „Když najdeš mrtvýho negra, dostaneš den volna. Asi si vodpoledne taky jednoho najdu, třeba i dva nebo tři, potřebuji trochu voraz.“
Druhý profit tohoto úhlu pohledu pak spočívá v tom, že celou situaci tlačí do roviny spoluvinny – mrtvý černoch dostává slovo až po smrti, jako by zaživa nebyl vůbec důležitý – čímž nám Nordon, kniha i minulost jako celek dávají najevo, že nezájem a přehlížení vede k těm nejhorším možným alternativám – a my jako čtenáři (běloši, přihlížející) jen matně posuzujeme, co je doopravdy důležité a co ne.
Je mnoho příběhů z rasistické Ameriky, za všechny jmenujme například nedávný úspěch Černobílého světa či klasiku Jako zabít ptáčka, ovšem až s Lewisem Nordanem přišlo neskonalé osvěžení – osvěžení jak literární, tak myšlenkové. Jeho Obdivné hvízdnutí je kniha, která ve vás sem a tam vyvolá smích. Smích za který se budete stydět a kterého vám bude líto. A až díky tomuto smíchu člověk pochopí, jaké hrůzy se děly schované za závojem. Jak říká sám autor, „smích vždy přichází ze tmy a je podepřen nějakou bolestnou ztrátou.“
Hodnocení: 85 %
Autor: Jakub Šimáček
Napsat komentář