Přesně to se stalo v knize španělského autora Manela Loureira Apokalypsa Z: Začátek konce. Tahle roztomilá zombie záležitost byla původně publikována po internetu, ale brzo se stala fenoménem i ve své tištěné podobě. A rovnou si řekněme, že zatímco na plátně nebo televizních obrazovkách mohou zombie konkurovat libovolnému jinému monstru, tak na literárním poli zatím hrály druhé housle. Loureirův opus to poměrně radikálně mění.
Ten handicap literatury je poměrně jasný – zombie jsou všechno, jen ne sexy (úsměvnou pitomost jako Chutná těla ponechme stranou), a navíc nemají vůli. Takže vytvořit kolem nich dobrý příběh je setsakra těžké – rozhodně to nemáte tak jednoduché jako s upíry a třeba s velkým záporákem se můžete rovnou rozloučit. Ve filmu ale máte i coby průměrný filmař spoustu možností, jak obejít, že v podstatě vyprávíte o neosobní přírodní pohromě typu kobylky, mravenci etc. A dobrý gore efekty jsou taky super. V knize ovšem potřebujte sakra dobrý popisy a ještě lepší dialogy nebo monology…
Manel Loureiro je naštěstí opravdu dobrý vypravěč a navíc šel na věc od lesa. Zatímco obvyklý scénář zombie příběhů předpokládá, že se rychle rozšíří nákaza a hrstka přeživších se opevní na jasně daném místě (opuštěná usedlost, vojenská základna, supermarket atd.), kde dříve nebo později díky lidské přirozenosti všichni umřou, tenhle Španělák nechal svého vypravěče psát si blog (a později deník) poměrně dlouho před tím, než půjde celý svět do háje. A pak ho ještě neváhá protáhnout peklem v několika levelech – doma, na cestě, ve velkoměstě, na palubě lodi ovládané psychopatem či v opuštěné nemocnici…
Na začátku má tenhle jinak osvěžující přístup i poměrně výrazný minusy v tom, že se fakt, ale fakt nic neděje a opakující se zprávy o tom, že v Rusku se něco pokazilo a tolik a tolik hodin o něm už nejsou žádný jasný zprávy, se mohou omrzet. Zvlášť když je vypravěč jinak opravdu nudný patron. Jenže ta nuda je relativní, a když se poprvý fasáda klidného právníka naruší a na stránkách se objeví vulgarismy jako „To je v pr..li“ nebo „Všechno se s..e“, je to najednou šrapnel jak od Cimrmana.
A pak už je to jen lepší. Ve formě blogových zápisků naplno vyzní nejistota a nevíra celého světa, co se to sakra děje. Zprávy o nakažených se mění v mlčení oficiálních míst a to zase ve výkřiky na policejních a vojenských frekvencích o těch „věcích“. A najednou… najednou je vypravěčova ulice prázdná a jen na jejích okrajích se potácí podivné postavy.
Apokalypsa Z: Začátek konce tak díky poctivé expozici získává na hloubce a díky formě zápisků zase na sevřenosti – stručně řečeno, autor si moudře naložil na hřbet omezení, která ho nepouští na pole kdovíjakých literárních fíglů, na němž by si coby začínající autor klidně mohl zlomit vaz. Takhle si v klidu láme vaz jen postavám a těm zmíněným „věcem“. Soustředí se na jednoduché, ale o to působivější scény, v nichž se na ulicích objevuje krev a postupně se ukazující zombie postrádají prso, úd nebo prostě obličej.
A protože kromě vypravěče jsou v podstatě všichni ostatní lidé po většinu knihy způsobně (ne)mrtví, je výsledkem solidní pocit beznaděje a děsu vyplývajícího ze skutečnosti, že tady se nikdo nedočká pomoci, že stačí jediné zaváhání, jediná chvíle nepozornosti, jediné škrábnutí… Inu horor, jak se patří – Loureiro neváhá přitvrdit v naturalistických popisech zombíků nebo likvidace jednotlivých nakažených (mužů, žen i dětí), ale to jsou jen nadstavba k tomu, co se děje v hlavě vypravěče.
Ale víte, co je na Apokalypse vážně nejlepší? Asi jste si všimli, že zatím píšu „vypravěče“, nikoliv „hrdiny“. To proto, že vypravěč není hrdinou knihy. Jistě, obléká se do potápěčského neoprenu (protože ten jeho bývalí sousedé a souŠpanělé neprokousnou) a bloumá zombíky zamořenou krajinou, ovšem… Ovšem zatímco v jedné ruce třímá harpunu (nebo pistoli), z té druhé poctivě nepustí… přepravku. Takže se seznamte se skutečným hrdinou Apokalypsy Z:
Jeho jméno je Lúculo a je to zrzek. Osobně se domnívám, že právě stoický klid a neochvějná věrnost Lúcula (provázená občasným obskočením jakékoliv samičky, která se ve vylidněné krajině naskytne) definuje v románu nejvíc pojem hrdinství. A ano, dojímají mě scény, jako je například tato:
Na palubě se něco hýbalo! Ti hazlové se nějak dostali až sem!
Pak ale stín přestal po palubě bloudit a zastavil se, jako by si mě všiml. Přivítalo mě dlouhé zamňoukání. Mému ubohému kocourovi, zmatenému, popletenému, vyděšenému mým zpožděním se podařilo nějak dostat na palubu, protože mě hledal. Skoro mi puklo srdce, když jsem na to pomyslel. Jak jsem ho tam viděl celého promoklého, třesoucího se zimou, ale hrdého na kraji lodě, zmocnil se mě pocit vděčnosti a neskonalé lásky.
…
To je můj kluk.
Jistě, jako majitel kocoura pochopitelně trpím středně vyvinutým stockholmským syndromem, ale stejně je skvělé, že se i v hororu konečně dostal ke slovu vztah člověka a kočky. V pozitivním slova smyslu. A to notně romantický, protože Lúculo a jeho člověk si jsou neochvějně věrní a dost často si dopřejí před nástupem do akce trochu toho posledního pomazlení.
Říkejte si, že to do do hororu nepatří, ale vážně – Loureiro je jeden z mála autorů, kteří alespoň nadhodí otázky typu: Co dělají v zombie apokalypse zvířata? Co by znamenalo, kdyby třeba kočka nebo pes ohryzali nakaženou mrtvolu? Místy až absurdní lidsko-kočičí anabáze posmrtně vyžraným Iberským poloostrovem tak nepůsobí směšně, ale naopak až nepříjemně reálně a ano, právě Lúculo je tím, na jehož osudy jsem v chystaných dvou pokračováních téhle zombie pecky nejzvědavější.
A mimochodem, výše uvedené Lúculovo foto je pochopitelně ilustrativní. Použil jsem chlapíčka jménem Brody, v chystané filmové adaptaci by snad ale mohl hrát borec, který zazářil ve snímku V nitru Llewyna Davise (což je film, po jehož premiéře se vyrojily články o tom, jak zrzci ovládli v Hollywoodu trh s kočičími rolemi, fakt, nekecám – bez zrzavé chlupaté hvězdy prostě dneska trhák neuděláte a Loureiro si, jak vidno, úspěch pojistil na všech frontách).
Hodnocení: 70 %
Autor: Boris Hokr
Napsat komentář