Když dostanete nabídku, nikdy neříkejte, že něco neumíte, protože pak budete mít na zakázky smůlu. Když něco neumíte, raději to dejte někomu jinému, kdo to za vás udělá. Když se přiznáte, že něco neumíte, je konec.
Robert Vano je dnes slavným módním fotografem specializujícím se na fotografování mužů. Kdysi ale nebyl nikým, jen klukem se sny, které byly příliš velké pro socialistický režim. Po maturitě se s přáteli rozhodl opustit rodnou zemi a dostal se až za moře do Ameriky. Nejprve vlasy zametal a po večerech se učil stříhat, až mu bylo nabídnuto místo kadeřníka asistujícího fotografům. A tak se propracoval až na asistenta fotografa. Pracoval po boku slavných fotografů a učil se od nich řemeslu, jak on sám fotografování nazývá. Po patnácti letech začal fotografovat sám za sebe. Po revoluci se vrátil a už neodjel. Biografie, kterou si můžete přečíst kdekoli na internetu, ale podaná jeho vlastními slovy, mnohem napínavější a zábavnější, neboť v jeho slovech zaznívají hluboké životní zkušenosti a úvahy.
Není možné fotit všechno, protože tak nikdy nevyniknete. Musíte mít své téma a je druhotné, co si vyberete.
Kniha je velmi optimistická. Nakopne vás, povzbudí k tomu, co máte rádi. Nemusíte nutně fotografovat, aby vám kniha předala nějaké rady do života. Je velmi všestranná a veškeré rady lze přetavit do jakékoli profese, ve které člověk začíná. Vano vás motivuje, aniž by snad i sám takové záměry měl. Jděte si za svým a buďte originální, zní z každé stránky jeho knihy a vy toho rádi uposlechnete. Proto by si ji určitě měl přečíst kdokoli, kdo má ambice uplatnit se v jakékoli kreativní profesi.
Nechápu, proč tady téměř všichni fotografové blýskají tak, jakoby byli všichni bohové nasraní? Proč to dělají, když je tady venku pořád tak krásné světlo? Pak se nemůžou divit, že se nikam nedostanou. Jestli chcete dělat pro Vogue, na blesk zapomeňte!
Koho by kniha ale určitě neměla minout a jejíž četba by se měla stát snad i povinnou, jsou začínající ale i zkušení fotografové. Vano mluví o svých začátcích, o výstavách, jiných fotografech, se kterými se setkal, o svých názorech na fotografování, o fotografování, ale i o vztazích, jídle a tradicích. Vše rozděluje do krátkých kapitol, ve kterých se věnuje jednotlivým tématům. Kniha je kraťoučká, okolo 140 stran, doplněná dosud nezveřejněnými fotografiemi. Zhltnete ji jedním dechem, neboť Vano mluví živě, zábavně a věcně. Rozhovory s ním vedla a zaznamenala Soňa Lechnerová, která je poskládala do dnešní podoby.
Myslím, že prvních dvacet let by se měl člověk učit, dalších dvacet pracovat, a posledních dvacet učit a publikovat to, co se za ta léta naučil a vytvořil.
Já osobně už si knihou listuji po několikáté a stále mě nepřestává bavit. Prsty mě svrbí, abych si nezačala podtrhávat oblíbené pasáže. I když se fotografování věnuji jen jako koníčku a nepomýšlím na vážnější cíle, kniha mě postrčila dále a povzbudila. Vano je sympatický člověk, se kterým jsem se sice nesetkala, ale působí na mě mimořádně příjemným dojmem. A tak na závěr přidávám ještě jeden úryvek, který není mistrův, ale který poučil jeho, pana Saudka a nyní i konečně mě. Teď v tom mám jasno.
Víte, co odpověděl jeden americký fotograf, kterého jméno si už bohužel nepamatuju, když se ho ptali, jaký je rozdíl mezi aktem a pornem? Řekl: „Když mi stojí, jde o porno, a když ne, jde o umění.“
Hodnocení: 100 %
Autorka: Markéta Frydecká
Napsat komentář