Abys poznal, kdo jsi, musíš někdy ztratit sám sebe.
Linda je již několik let šťastně vdaná za milovaného muže, se kterým vychovává dvě děti. Pracuje jako novinářka v jednom z nejklidnějších a nejmírumilovnějších měst v Evropě – v Ženevě. Její život připomíná koloběh zaměstaného člověka, který se večer co večer vrací zpátky k rodinnému krbu. Taková idylka, říkáte si? Linda to tak rozhodně nevnímá. Už nějaký čas pociťuje, že upadá to apatie, kterou způsobuje stereotyp a zaběhnutá rutina. Když dělá rozhovor s bývalým přítelem ze středoškolských let, netuší, že v ní probudí dávno zapomenutý pocit vzrušení, svobody, chtíče. Začíná se s ním potají scházet a objevuje část své osobnosti, o které dosud neměla ani potuchy.
Coelho tak líčí vnitřní pochody ženy, které se zmocňují deprese. Rutina a nuda, které jsou její každodenní náplní, ji nutí riskovat a vyhledávat dobrodružství jen proto, aby cítila, že žije.
Bojovat o neopětovanou lásku je zajímavé. Nemusí to být zábavné. Může nás to hluboce a nenapravitelně poznamenat. (…) Ale nic už potlačovat nebudu. Tahle výzva mě osvobozuje.
Abych byla upřímná, Paulo Coelho není typ literatury, kterou běžně vyhledávám. Na jeho knihy jsem se velice rychle naučila dívat s nadhledem a jenom zběžně míjet takzvané všeobecné pravdy (jak si je sama pro sebe nazývám), ke kterým se občas uchyluje. Netvrdím, že je to špatné. Já osobně je ale vnímám jako myšlenky, které už kdysi vysloveny byly a které ještě vysloveny budou. Takové pro mě ztrácí autenticitu právě proto, že mohou být vyřčeny kýmkoli.
Román Nevěra mě ale v tomto ohledu velice mile překvapil. Pravda, dějová složka je sice z velké části potlačena, přesto bylo dění převážně reálné a uvěřitelné. Není novinkou, že Coelho často mluví ústy hlavní hrdinky, líčí její pocity, poskytuje čtenáři vhled do jejího myšlení. Stále mi však zůstává záhadou, jak může být schopný vše tak dokonale vystihnout a přesně pojmenovat. Tento fakt je Coelhovou velkou předností, kterou si mě vždy bezpečně získá.
Až budete Nevěru číst, všiměte si, jak je protkaná symbolikou a kontrasty. Právě tím, že maximálně zjednodušil děj, nám dal Coelho možnost číst mezi řádky a dostat z knihy vše, co nám může nabídnout. Už jen zasazení příběhu do mírumilovné Ženevy, která postupem času kontrastuje s bojem, jež se odehrává hlavní hrdince v hlavě, je do očí bijící.
Když tomu zlému v nás dopřejeme volnosti, nakonec zastíní to nejlepší, co v sobě máme.
Každý z nás má svého Hyda, tu horší část svého já, kterou se snaží držet na uzdě. Někdo je v tom úspěšnější, někdo se o to naopak vůbec nesnaží. Někdy totiž není úplně jednoduché si vybrat mezi spořádaností a nudou, jež představuje doktor Jekyll, a rebélií a dobrodružstvím, které jsou zosobněny v Hydovi. I s touto symbolikou Coelho pracuje a na rovinu říkám, že to pro mě byly nejpůsobivější pasáže knihy.
Co mě na knize mrzí, je její závěr, který sklouzl přesně do výše zmíněných všeobecných pravd a k nereálným, obtížně představitelným frázím. Dokonce i slovo Láska (ano, s velkým “L”) by mělo mít předepsanou frekvenci, v jaké se bude na jedné stránce objevovat. Prosím, nemyslete si, že jsem proti Lásce (či lásce, chcete-li) zaujatá. Naopak, mám k ní velice vřelý vztah. Právě proto s ní zacházím s opatrností a neplýtvám. Dává to smysl? Uvítám váš názor v komentářích.
Nevěře dávám 85 %. Kolik dostane od vás?
Hodnocení: 85 %
Autorka: Jana Sklenářová
Napsat komentář