Původ finsko-estonské čtyřicetileté spisovatelky se v její beletristické práci nezapře. Ať už se bavíme o Očistě, Stalinových kravách nebo Času ztracených holubic, vždy se Oksanen zaobírala historickými souvilostmi Estonska, zejména pak ve vztahu k Rusku. Kromě „nevybíravého“ pohledu na historii (a samotný běh času), dnes stále velmi aktuální, poutala čtenáře i vyzrálými jazykovými prostředky. Právě ty nám umožňují Sofii Oksanen rozpoznat i v nejnovějším počinu, románu Norma, zatímco téma a žánrové směřování nás může velmi překvapit.
Narazit na postřeh, že Norma má v několika ohledech blízko k poetice Haruki Murakamiho, nemusí být neobvyklé. Oksanen si v příběhu o mladé ženě, jejím tajemství a také neznámém muži, který do jejího života po sebevraždě Normininy matky vstoupí, spřádá spletitou síť událostí, v nichž má nemalý prostor stírání hranic mezi realitou a „snovostí“. Dvojí čtení, detaily, které se stávají symboly (a jejichž význam může výrazně posunout interpretaci děje), pozvolné, avšak notně pečlivé, budování napětí, hrdina, osamocený, který hledá své místo a důvod pro bytí… toto a další prvky román posouvají k mysterióznímu thrilleru, k magicky realistickému portrétu ženy, co dost možná bojuje o svůj život. Oksanen takovou volbou překvapuje, současně však bezpochyby může velmi snadno zmást nebo dokonce zklamat své věrné fanoušky.
Nejednoznačnost, také ale i jakýsi odstup a chlad hrdinky, sice dobře souzní s tajemnem zvoleného žánru a způsobu vyprávění, nicméně komplikují napojení na postavu, na to, abychom s ní soucítili, nebo alespoň lépe rozuměli. Oksanen a její Norma proto nemají daleko k literární hře, která si hraje jen pro radost ze hry samotné, velmi nesnadno se v románu nachází pouto, díky němuž bychom měli větší chuť dohledat i nějakou konkrétní zprávu, čili téma filmu, přenositelné i mimo knihu, třeba na nás samotné.
Orientaci v textu rozhodně nenapomáhá i rozkročení do několika žánrů a jejich míšení. Ne snad, že by rozhodnutí autorky zakomponovat do svého textu společenskou kritiku, krimi, detektivku, mysteriózní thriller, nebo dokonce i prvky pohádky nebo dystopie, automaticky mělo vést k negaci, jen Oksanen nepřesvědčuje, že by si byla v těchto všech žánrech natolik jistá, aby jimi uměla harmoničtěji přecházet, popřípadě si s nimi hrát tak, aby celek působil více jako podvratná zábava pro sečtělého čtenáře.
Aby však předchozí odstavce nevyzněly destruktivně, na Normě se musí ocenit rozhodnutí Oksanen neustrnout na jedné své vybudované pozici. Opustila komfortní zónu, experimentuje s literaturou a nabízí rozhodně díky svému jazykovému vyjadřování dostatečně atraktivní zážitek. Bude zajímavé sledovat, zda bude pokračovat v takovém hledání, zkoušení a žánrové pestrosti.
Hodnocení: 75 %
Autor: Lukáš Gregor
Foto: Toni Härkönen
Napsat komentář