A jednou z tak inspirujících knih je i vydání nashromážděných a do ucelené podoby upravených rozhovorů, jež vznikaly několik let mezi Kieślowským a Danutou Stokovou. „Časosběrné“ interview má jednu velkou přednost a jednu nevýhodu.
V prvém případě dokáže ukázat osobnost v mnohem komplexnější podobě, v proudu času, ve vývoji, v jejím dozrávání, nebo naopak utvrzování přístupu k životu či tvorbě napříč získávanými zkušenostmi. Časosběrný rozhovor jako by nikam nespěchal, snaží se jít do hloubky, ne za senzací a krátkodobou snahou o ilustraci dobře „prodejných“ zážitků. Do jaké míry se Stoková vhodně ptá, nelze určit, rozhovor přepsala do podoby souvislého toku filmařova vyprávění. Ale výše uvedené přednosti o knize Kieślowski o Kieślowském platí. Polský režisér sice čas od času popisuje pozadí natáčení, což může spíše zajímat lidi z oboru, ve valné většině se ale neuchýlí k popisnosti a technikáliím, naopak i proces vzniku filmového díla dává do kontextu. Vztahuje tvorbu ke společenské náladě či povaze národa, k politickému ovzduší, neopomene porovnat dvě tváře cenzury: tu politickou, s níž se potýkal v Polsku, a tržní, s níž bojují filmaři na Západu, obzvláště pak v Hollywoodu, a která je mu více proti srsti, neboť „více plave na vodě“. Zkoumat scénář a hodnotit, zda má šanci uspět, na základě jakýchsi virtuálních diváckých preferencí, dle Kieślowského vede k určité deformaci nabídky, k ohýbání páteře kinematografie.
Politická cenzura naopak Kieślowského vedla a nutila k potvrzování své životní filozofie, k hledání způsobů, jak ji dostat na plátna kin, jak být rafinovanější… Kieślowski je vůbec zvláštný filmař. Politiky se snažil vždy vystříhat, nemít s ní nic společného, narozdíl od takového Wajdy, přesto nejen jeho kniha, ale i samotné filmy toho o jeho politických postojích říkají více než dost.
Nešvar „časosběrného“ interview ale může vést k určité nekoncepčnosti, nesevřenosti, někdy i k opakování již řečeného. Nedostatky, které se i v práci od Stokové objevují, naštěstí mají jen velmi malou sílu, vyskytují se zřídka a koncepční rozkolísanost dává o sobě nejvíce vědět především v závěru.
Když jsem celou recenzi začal tím, jak lze paměti a biografie použít k vlastnímu růstu, vzpomněl jsem si na věty zkraje knihy. Kieślowski říká: „Díky tomu, že jsem četl, jsem velmi brzy poznal, že existuje ještě něco jiného než jen to, čeho se můžeme dotknout nebo to koupit v obchodě.“ Nádherně pojmenovává hodnotu umění, nemusíme hovořit pouze o literatuře. Pojmenovává něco křehce uloženého, co však umí dát člověku bohatství, které jinde nesežene.
Opakovaně jsem se v bohatství, které tato kniha může přinést, utvrzoval. Třeba v názorech Kieślowského na dokumentární film, s nímž začínal, ale po několika dílech opustil, neboť se „nedokázal dívat na skutečné slzy“. Dokonce upustil od načatého projektu, časosběrného dokumentu, protože by tím „příliš ovlivňoval něčí život“, na což se necítil být oprávněn. (Porovnejme to s Helenou Třeštíkovou, která sice formálně do svých filmů nevstupuje, přesto bezesporu životy hrdinů ovlivnila.)
Text o knize, kterou lze opravdu jen doporučit (stejně jako filmovou tvorbu Krzysztofa Kieślowského), zakončím krátkým výňatkem, to pro představu, nad čím vším se (jako by mimoděk) režisér při hovorech o vlastní práci zamýšlí.
Nejsem si jistý, jestli usnadnění ve své podstatě znamená vůbec něco pozitivního. Jestli náhodou není lepší, když jdou věci ztuha, jestli není lepší trpět než netrpět. Myslím, že občas je dobré trpět. Teprve to nás formuje. Když žiješ snadno a lehce, nemáš žádný důvod, aby ses sklonil k jiným. Aby se člověk mohl sklonit k sobě, a zvláště k někomu jinému, musí dostat pořádně zabrat, musí trpět a pochopit, co je utrpení, co je bolest. Jinak nepochopí, co je to nepřítomnost bolesti.
Hodnocení: 90%
Autor: Lukáš Gregor
Zdroj obrázku: Kinfo.lt, Dlastudenta.pl
Napsat komentář