Něco na té Aně je!

Jak moc mě překvapila! Ta ženská je živočich s otevřeným srdcem, nestydí se vypsat se i z těch nejniternějších pocitů, podpořit ženskou psýché, být dobrou mámou, dcerou, ségrou (taky mám 2) i kámoškou. Vidí slunce i přes zataženou záclonu, vnímá drobnosti všedního života, raduje se z obyčejností a touží, těší se. Taky má silné vnitřní puzení, které jí občas žene dělat věci, které by asi tak úplně dělat nechtěla, ale když ono se to nedá…

Chci říct, že já taky závidím. Ale ne věci, ne domy, ne auta, ne vysoký ploty kolem obrovských zahrad. Ne léto v horách a zimy na rozpáleném bělostném písku, ne krystalické uhlíky zasazené do platiny. Ne. Má závist je mnohem horší.

Já závidím lidem jejich povahy. Například to, že někdo umí radostně výskat nad dobře upečeným koláčem, že se někdo rozpláče dojetím nad hezky proneseným přípitkem. Žasnu nad entuziasmem projeveným na školní besídce, nad spontánností tančících a smějících se puberťáků.

Ale i nad panovačností a umanutostí sobců, kteří bezostyšně setrvávají na svých pozicích a neustupují ani o píď. Závidím tupcům jejich tupost a chytrákům jejich úsudek. Umělcům talent, inženýrům jejich úsečky. Dětem nevinnost, starcům moudrost. Kráse krásu, ošklivosti opravdovost. Statečnému odvahu ubránit, zbabělci jeho zbabělost.

Závist je krutá a nemá žádné hranice. Nezastavuje se před ničím a nezná pokoru. Rozleptá svým strašlivým jedem i ty nejpevnější svazky, a pokud je nezničí, tak určitě zanechá jizvy. O co se otře, to podléhá té nejtěžší zkoušce.

Já podléhám často. Vážně jsem schopná uvěřit tomu, že všichni jsou lepší! Že se jen svou prací snažím napodobit to, co ostatní žijí, a ve svém vlastním životě jsem jen špatně napsaná postava.

Knížku Ani Geislerové P.S. moc doporučuji – je to lék na chmurné myšlenky, řádky této knihy uklidní víc než Neurol, protože si uvědomíte, že nikdo není dokonalý, ani ta krásná Aňa, a že přesto lze žít naplno a milovat co to dá, a dělat radost sobě i druhým, těšit se z maličkostí, vydat se do morku svých kostí a zároveň urvat ze života všechno co nabízí. A když se něco nepovede, kašlat na to a jet dál. V hlavě se jí honí tisíce myšlenek, některé zkrotí a jiné ne, je ztřeštěná, bláznivá i přísně racionální, umí být kuchta i lenoch, melancholická i praktická, skvělá i nemožná, bohyně i megera.

Přečetla jsem na jeden (vlastně na dva) zátahy, a v tomhle chmurném počasí jsem si uvědomila, jak moc je můj život krásný, a přestože jsem úplně jiná (fyzicky určitě), uvnitř nás dříme něco společného, a mnoho pocitů, snů, myšlenek i fantazií s Aňou sdílím.

Teoreticky vzato, já myslím, že život… že je to taková… jakoby… sranda.

Za mě jednička, a za překrásné melancholické a něžné ilustrace ještě hvězdička navíc! A koukejte přes zimu sbírat malé skleničky s cvakacíma víčkama, protože mít čas a chuť a touhu udělat si svojí sladkou domácí meruňkovou marmeládu, to je fakt nejvíc! Zkuste to a uvidíte.

Hodnocení: 90 % 

+ 5 % za grafickou úpravu a ilustrace a za ty meruňky a tu oranžovou, co připomíná léto

Autorka: Lucie Bednářová