Sotva sto osmdesát stran stačí Giordanovi, aby nás uvedl do mezilidských vztahů, pro které by si mnozí jiní autoři vyžádali prostor jistě dvojnásobný. Giordano totiž, jak už je zvykem, kombinuje schopnost vybírat pro knihu jen to podstatné s bravurně vystavěnými větami, kdy slova volí s pečlivostí vědce. Místy sice takový přístup zamrzí, vždyť právě v případě jeho aktuálního románu by se zachtělo rozšířit pozornost věnovanou partnerství mezi ústředním hrdinou a Norou. Giordano však sleduje své postavy se zvláštně namíchanou analytickou odcizeností a darem postihnout to nejkřehčí, co se v nitru člověka odehrává. To prvé má za následek, že Čerň a stříbro zcela postrádá patos, a to i přesto, že se v něm nachází tolik emocí a citů, k tomu všemu i umírání na zhoubnou rakovinu. To druhé pak může za to, že román i přes svou hutnost a vědeckou promyšlenost stavby textu vypráví o lidech, kteří se nám nestanou pouze literárními postavami, ale bytostmi, s nimiž souzníme/soucítíme, o které bychom neradi přišli. A ne, neznamená to, že by snad byli bezchybní, vlastně naopak – Giordano ve všech svých textech dokázal, že neočišťuje postavy o to, co by snad mohlo v napojení na čtenáře překážet.
Čerň a stříbro usvědčuje Giordana ze schopnosti být mistrným pozorovatelem. A z toho, že jen u pozorování nekončí. Že třiatřicetiletý spisovatel dokáže všechny ty více a méně nepoddajné zážitky, dojmy a zkušenosti projít a vybrat z nich dílky, které utvoří složitý komplex lidské duše, ale aniž by výsledek byl překombinovaný a dlouhý.
Hodnocení: 85 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář