Napočítat do tří stovek, a pak zemřít

S příchodem “pokračování” filmu 300: Bitva u Thermopyl (proč uvozovky ještě vysvětlím) na DVD/BD nosiče přišla chuť i logická strategie oprášit o osm let staršího bratříčka. Zack Snyder tehdy překlopil vizuálně opulentní komiks Franka Millera se vším patosem a tvrdostí, která k tématu statečných spartských bojovníků náležela. Šlo o jeden z prvních velkých filmů, kde do valné míry obraz vznikal v postprodukci. Představit si to můžete tak, že herci sice mají slušivé spartské oblečky, ale nenapínají své ještě slušivější svalstvo v prašné Thermopylské soutěsce, nýbrž se dramaticky tváří před zeleným pozadím (plátnem/stěnou atd.). Na jedné straně šlo o odvážný kousek, film se prakticky odstřihl od jakékoliv snahy působit věrohodně-realisticky, na straně druhé souzněl o to více s výtvarným uchopením a stylizací Franka Millera.

300: Bitva u Thermopyl citelně pozměnila i estetiku filmů, především však scén soubojů, s tematikou zasazenou (nejen) do antického světa. Stačí si poté proklikat seriál Spartacus, mrknout na (z jiného času) Vikingy, opakovaně budeme potkávat hru s rychlostí jednotlivých záběrů. Zpomalení střídá zrychlení, režisér úmyslně dynamizuje každý z momentů, kdy na sebe chlapi tasí meče. Nemusím ani vlastně dodávat, že Zack Snyder využil filmovou řeč k podtrhnutí násilnosti (stříkance krve si vpravdě plasticky vychutnáte), stejně jako hrdinství (vždy funkční volba úhlu kamery a její vzdálenosti od objektů).

Vzhledem k neveselému konci statečných tří stovek spartských vojáků se nořila z hlubin zvědavosti otázka, zda by na takový příběh bylo možné navázat. Rok 2014 ukázal, že ano. Snyder se tentokrát neposadil na režisérskou sesli, soustředil se na produkci a scénář (v komunikaci s Millerem) a podstatnou část tvůrčích pravomocí předal de facto nezkušenému Noamu Murrovi. Na výsledku 300: Vzestup říše je do určité míry poznat, že invenčnější autor by mohl některé slabosti obejít. Pochybnosti mám především nad režií herců. Zatímco Gerard Buttler v roli Leonida (první díl) se svým charismatem a tvrdostí bořil skály, Sullivan Stapleton – ač nemá být takový tvrďák, neb není Sparťan – občas působí, jako byste jej právě vytáhli z proplakaného bytu, když jej opustila partnerka i se psem. Je ale fakt, že Murro neměl jednoduchou situaci. Navázat na vizualitu první Třístovky, aby nedošlo k radikálnímu odklonu a zpřetrhání jakýchkoliv vazeb, současně ale aby také druhý film nepůsobil jako neduživé dvojče, pravděpodobně sebralo režisérovi největší kus energie. A přitom měl v mnohém usnadněnou práci, neboť Vzestup říše se odehrává zejména na moři, což významně posouvá barevnost. Z prašného hnědého looku se stává sychravě rozbouřená šedivá a černá modř. A to nemluvím o jiných možnostech soubojů, neboť moře je otevřené a jsou na nich lodě, zatímco soutěska byla soutěskou a stavěla zejména na omezené, až klaustrofóbní mizanscéně.

Pokud nemáte první díl někde u sebe doma, vřele doporučuji speciální dvojdiskovou edici, právě pro porovnání obou filmů. Můžete si pak počítat, který z režisérů vícekrát využil dramatické zpomalení a zrychlení při záseku do nohy/hrudi/hlavy, kde tvůrci natočili více půlitrů krve nebo kde jsou těla více hot. Mimochodem, bylo by zajímavé také vést diskuzi, zda jsou obě Třístovky mužským či ženským filmem. Zvláště první díl musí blažit všechny ty drsňáky, pro které je chlapské přátelství a možnost se někde pobít prvořadé. Jenže na druhou stranu, pokud v sobě neskrýváte ani procento homosexuality, pohledy na ty desítky a desítky mramorových mužských těl spíše bude u obrazovky vrtět s vaší drahou polovičkou než s vámi. Ve Vzestupu říše už není takové horko, protože je na vodě, máme zde více oblečení, hlavní hrdina nemá gigantický plnovous, tentokrát je to sexy strniště a kukuč, který pohledem ke kameře říká divákům “buď jako já” a divačkám “buď se mnou”. Mají zde však podstatně větší roli ženy. Dohromady jsou vlastně dvě. (Možná proto se nyní v Hollywoodu řeší problém diskriminace vůči herečkám, prý mají málo prostoru…) Pozůstalá manželka krále Leonida, královna Gorgo, má díky Leně Headey (znáte ji ze seriálu Hra o trůny) autoritu i setsakra silně dramatický skus čelistí při proslovech. Máme zde ale i Artemis, bojovnici, která rozdrtí kdejakého chlapa (a to se mužským divákům může líbit) a díky Evě Green má v sobě tolik dráždivosti, že po jedné ehm-scéně si budete potřebovat na chvíli dát pauzu a jít se na čerstvý podzimní vzduch vydýchat.

Ale to jsem odbočil. Chtěl jsem říct, že pokud si pořídíte oba filmy na discích, můžete získat i velmi bohatý bonusový materiál. Každý z titulů jich má tolik, že to seskládá další celovečerní film. Nejsou vůbec špatné, byť stále v určitém standardu making of produkce. Autoři je rozkouskovali na dílky věnované různým postavám, ale také třeba fázím výroby či právě porovnávání mezi jednotlivými díly. Ztracený čas to rozhodně nebude.

Filmy jsou to oba povedené. Už pro energii, kterou v sobě nesou. Je totiž možné, že když dozní titulky – ještě než půjdete děti zkontrolovat, zda si vyčistily před spaním zuby – hrdě se vztyčenou hlavou zaburácíte “Já jsem Sparta! Ahu-ahu-ahu!”

P.S.: A vysvětlení, proč jsem u slova pokračování použil uvozovky. Vzestup říše totiž není pokračováním v pravém slova smyslu. Dějem totiž pokrývá události předcházející bitvě u Thermopyl, také události, které se dějí souběžně s ní, ale i ty, co přicházejí po ní. Chápete?

Hodnocení 300: Bitva u Thermopyl: 90 %
Hodnocení 300: Vzestup říše: 75 %

Autor: Lukáš Gregor

Sdílet

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *