Na takřka čtyřech stovkách stran (ohó, bude to dlouhé putování) si pro vás Foster připravil několik zastávek. A na každé z nich výživné jídlo s ingrediencemi, které jen velmi málo přímo odkazují na jiné literární vědce či práce, zato úryvků a postřehů k jednotlivým literárním dílům z bohaté historie románu nabízejí přehršel. Je fakt, že Foster si nejčastěji půjčuje ukázky od těch, kteří nejokatěji ovlivnili vývoj románu (Faulkner, Heminghway, Woolfová či Joyce), na stranu druhou vás nesmí překvapit, že vedle klasik typu Dickens se zde potkáte i s Tolkienem nebo Potterovic klukem. Foster nestaví zbytečné hráze, čerpá z různých období, stejně jako žánrů a stylů. Nekloní se před strachem upřednostnit toho kterého autora a zdůraznit, kdo je mu nemilý.
Jedna otázka zde však stále ještě visí ve vzduchu. Oč vlastně Fosterovi v jeho knize Jak číst romány jako profesor jde?
Publikace má čtenářskou obec vlastně docela širokou. Ona totiž může dost dobře oslovit začínající autory (Foster totiž na několika místech vyloženě opouští literárně vědný koncept a poučuje, čeho se při psaní vyvarovat, zejména při startu kariéry), stejně jako pro ty, kteří psát ambice nemají, ale o knihách mluví/píší nebo je zkrátka a dobře jenom čtou. Jestliže by se měla vybrat skupinka, která přeci jen pomyslnou štafetu nese nejdéle, bude to právě ta třetí. Začínající spisovatelé si totiž mohou obstarat mnohem užitečnější příručku, která bude výhradně pro ně, lidé, co se věnují literární teorii s největší pravděpodobností v seznamu doporučené literatury najdou jiné tituly, které jim román coby vědu představí plastičtěji a do hloubky. A to, že Fosterova práce je tedy především pro všechny ty, kteří rádi čtou, vlastně můžete vypozorovat už z názvu nebo úvodu. Tomas C. Foster volí neodborný, odlehčený, v mnohém až klukovský jazyk. Vidět za tím můžeme snahu se oprostit od nudy, být vstřícnější, poutavější, nebrat se tak vážně. Snaha sympatická, jen bohužel čas od času poněkud křečovitější, vynucená, možná vlastně i nepatřičná (familiérní oslovování spisovatelů). To vše v závislosti na vašem vkusu, nastavení, možná i denním/ročním období…
Dobrá, jazyk je tedy čtivý, co tedy úmysl a poslání knihy? Budu-li dále pracovat s tezí, že jsem čtenář, který si Fosterovu publikaci vezme do rukou, aby po přečtení jinak vnímal další literární díla, s největší pravděpodobností budu zklamán. Zde však přichází na řadu další členění do skupinek. Pokud totiž patříte mezi ty, kteří se přeci jen někdy o svět literární vědy/teorie otřeli (já na vysoké škole měl hned několik takových seminářů), fakta jako taková v podání Fostera nebudou nijak nová. Pouze (to by mělo být vlastně v uvozovkách) vás obohatí aplikování konkrétních ukázek z nejrůznějších děl.
Pokud jste však žádný seminář o rozborech či psaní románů neabsolvovali, můžete si k odměně nějaké ty gramy přičíst. A to v závislosti, jak moc jste doposud byli vnímavými čtenáři. Ono totiž rozpoznat základní členění příběhů, způsoby vyprávění, třeba práci s časem, charakterizací postav atd., po přečtení několika knih nemusí být úkol pro Holmese a ani literárního vědce. I zde tedy platí především to, že Foster má mrštný jazyk a pravděpodobně tedy zopakuje s malými bonusy, co už dobře znáte. A teď babo raď, jestli je to na takovou knihu dostatek, nebo málo.
Hodnocení: 70 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář