O ději, úspěších i neúspěšných Interstellaru toho bylo při uvedení do kin napsáno dostatečně. Dovolím si tedy pozadí vzniku filmu, stejně jako popis jeho zápletky úmyslně nechat stranou, místo toho dát prostor svým osobním pocitům z filmu.
Vztah, který k Nolanovi mám, má ambivalentní podobu a vývoj. Dokáže mě střídavě nadchnout (Memento, Insomnia, Batman začíná), jako nudit (zbylé dva díly Batmana a Počátek). Vzbuzuje ve mně fascinaci řemeslem, současně mnohokrát nenavazuje ani nit mezi filmem a mnou, působí chladně až odměřeně, velikášsky a současně (pro mne někdy pokrytecky) velmi hlubinně. Tyto všechny důvody, proč jej mít (ne)rad, nacházím i v Interstellaru, jenže s jedním velmi podstatným rozdílem.
Interstellar (nejen v kontextu Nolanovy tvorby) je jeden z mála filmů, který mne v posledních letech tak citově zasáhl. Víte, že mi je docela jedno, jak přesně fungují černé/červí díry v kosmu, jak vlastně se to má s relativitou času, cestováním skrze něj a jestli vůbec vývoj zápletky Interstellaru dává při analýze smysl? Existují filmy, u kterých podvědomě opomíjím výše uvedené. Takové snímky však musejí mít v sobě dostatečně silný magnet, aby mne od nadbytečného přemýšlení, hledání chyb, nebo naopak rezignace s vědomím, že jde přece jen o hollywoodskou zábavu, odvedly. Ačkoliv mě coby diváka (a vlastně i vystudovaného filmového teoretika) dokáže pohltit i sebemenší originální/funkční zacházení s vyjadřovacími prostředky filmové řeči, přesto na mou mysl nejintenzivněji působí to, co se obrazně řečeno komunikuje srdcem. Co mne dokáže rozechvět. Aristoteles by to nazval jako katarze, já rád používám chvění, které se mnou zkrátka pohne z místa. Místa, kde jsem doposud byl a kde po zhlédnutí daného filmu už nejsem. Posune mě tím, že mě obohatí, třeba o silnou emoci, třeba o kousek poznání (sebe sama).
O tomto všem nepíši náhodou a s největší pravděpodobností si dané výroky spojíte s filmem Interstellar. Jemu se totiž podařilo mě rozechvět, se mnou pohnout, emocionálně atakovat… magnetizovat. Dokázal bych s nadšením vyprávět proč a skrze co, de facto ale od takové analýzy upustím, raději zkusím pouze film doporučit a vyčkat, zda i s vámi něco tak intenzivního udělá.
Pro mne rozhodně nejpůsobivější a nejlepší Nolanův film, hodnotím-li jej i skrze nejkompaktnější spolupráci obsahu a stylu. Doposud jsem nezažil sci-fi, v němž bych počítal každou vteřinu hrdinů ve vesmíru. Čas je zde všudypřítomný, zhmotněný v každém okénku záběru, tíživý a v závěru možná velmi osvobozující. Čas, který je tím nejvzácnějším, co máme, zde udává podstatu veškerého jednání postav. Čas jako by snad o sobě dával v každém tónu famózní Zimmerovy hudby.
A budete-li mít ještě po tak intenzivním filmovém zážitku chuť se něco o filmu dozvědět, vězte, že Blu-Ray vydání obsahuje dva disky a na jednom z nich se nachází zhruba tříhodinový materiál o realizaci filmu. V porovnání s Gravitací však schází dokumentům onen wow efekt, snad pro o něco slabší zpracování bonusů Interstellaru, nebo kvůli tomu, že se o něco více soustředí na obsah a méně na dílčí kroky výroby a trikovou složku. Na stranu druhou je při sledování osvěžující sledovat, jak moc autoři Interstellaru využívali tradiční klasické triky na úkor těch počítačových.
Hodnocení: 100 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář