Volná adaptace biografie legendárního odstřelovače Chrise Kyla nejenže řemeslně dýchá na záda energickým mladíkům, vzbudila svým obsahem i velkou míru pozornosti. Vzhledem k faktu, že Americký sniper se stal dosud vůbec nejvýdělečnějším válečným filmem, zní velká míra pozornosti dokonce až eufemisticky. Eastwood sice nebyl ve své režisérské kategorii nominován na Oscara, mezi těmi nejlepšími tituly se však Americký sniper ocitl a z celkových šesti nominací si za jednu, tzv. technickou (střih zvuku), zlatého plešouna vysloužil.
De facto nic z výše uvedeného však není tak podstatné jako film samotný. Stojí za zhlédnutí? Kam jej v daném žánru zařadit – mezi protiválečné, nebo naopak tituly, jež do značné míry obhajují aktivity americké armády mimo Spojené státy? Pokud bychom se zajímali i o nefilmové aktivity Clinta Eastwooda, asi by nás nepřekvapil tón jeho novinky. Rozhodně nepočítejte s tím, že by Americký sniper jakkoliv soudil a skepticky nahlížel na oprávněnost vpádů amerických vojsk na cizí území. Svůj příběh prakticky otevírá příčinou, kdy do tzv. Dvojčat naráží letadla, čímž jakékoliv otázky a pochybnosti jdou rázem stranou. Hlavní postava dostává důvod, proč narukovat a přihlásit se do prvního turnusu, který má jít po krku Al-Káidě. A my zase zprávu, že zlo je jasně pojmenované, stejně jako jakákoliv motivace střílet po těch se šátky na hlavách. Možná to nyní vyznívá nespravedlivě příkře, ale v porovnání s tematicky se v jistých bodech protínajícím (hon na Zárkávího) seriálem Homeland vyznívá Americký sniper bohužel až příliš černobíle. Ne snad, že by každý válečný film musel nabízet problematičnost té které bojující strany, z Eastwoodova uchopení však látka dostává plochosti více, než by se mohlo líbit.
Protiargumentovat bych si ale vzápětí mohl tím, že Eeastwooda zajímal výhradně a jen hlavní hrdina, jeho důvody v setrvání v boji. Můžeme je sice přičítat i jeho určité naivní víře, že chrání celý svět i svou rodinu, kterou nechává po léta osamocenou ve Státech, nebo si mezi řádky vyčteme, že pušku opakovaně bere do rukou, protože mu dává pocit jistoty – a protože nechce odejít bez naprostého vítězství. (Ústředním cílem se mu stává jiný odstřelovač, Mustafa.) Z této motivace se rodí slibné mezilidské drama mezi Chrisem a jeho manželkou, bohužel Eastwood se na chvíle, které se objevují mezi jednotlivými turnusy (a tedy výjezdy Chrise do boje), soustředí velmi málo. Manželku vměstnává do repetic hlášek „Chci tě tady! Doma!“ a vnitřní svár ústředního hrdiny nemáme šanci prakticky potkat – snad až s výjimkou, kdy už mu jde doslova o život.
Americký sniper je tak sice úzce zaměřen na jedinou postavu, současně je ale zcela odpsychologizovaný. Třeba díky pokerové tváři (a herectví Bradleyho Coopera), nebo také třeba proto, že Eastwoodovi vůbec o nic tak složitého ani nešlo. Film se tak stává z velké části spíše dokumentárně laděnou exkurzí do dílčích vojenských akcí. Zde však přicházejí na řadu pochvalná slova. V době, kdy po úspěchu Spielbergova Ryana všichni začali při akčních scénách třást neúměrně kamerou pro docílení autenticity, Eastwood se drží své zažité staré školy. Komponování záběrů je tak překvapivě promyšlené a pohyb kamery statický. Což kongeniálně spolupracuje s povahou Chrisova postavení – je to sniper, který má dlouho zůstat v klidu a soustředěně sledovat okolí. Umírněnost nalezneme i ve využití hudby. Joseph S. DeBeasi pouze v některých dramatických chvílích prolne zvuk s něčím, co zní jako rytmus hudební kompozice. Emoce vplouvají do not až v samotném závěru filmu, což představuje dramaturgicky vydařený Eastwoodův tah. Po mile retro Jersey Boys, na kterých však bylo trochu poznat, že Eastwood jel téměř na „první dobrou“, potěší Eastwoodovy příznivce takto dobře zvládnuté řemeslo. Americký sniper si vysloužil mnoho pochvalných recenzí. Na stranu druhou ty, kteří mají na jeho filmech nejraději komplikované vnitřní rozpoložení hrdinů (vzpomeňme na mistrné Nesmiřitelné či Dokonalý svět), jeho novinka nechá dost možná chladnými.
Na disku se objevují i dokumentární filmy, které se v mnohém obsahově překrývají, řemeslně jsou – jak už to bylo i v případě ne tak dávno vydaných Jersey Boys – ale velmi dobře zvládnuté.
Hodnocení: 75 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář