To si vám tak jedu na konferenci, když ve vlaku načnu knihu německého psychiatra se zaměřením na fungování mozku. O dva dny později mám povídat o tom, jak je iPad skvělý ve výuce, o dva dny dříve se od Mandreda Spitzera dovídám, že počítače, notebooky a tablety ve školách mohou hraničit s narušováním možnosti uchovat si mozek zdravý. Jsem z toho zmaten a rozpolcen. Ostatně jako z celé Spitzerovy knihy.
Ta se stala v Německu v roce 2012 bestsellerem. Kontroverzním. Autor si nebere servítky a tepe kolem sebe, do rodin, do učitelů, do vědců, médií i politiků. Do těch, kteří úmyslně přehlíží rostoucí zhoubný vliv digitálních médií. Když začnete s první kapitolou, polknete a dáte telefon do tichého režimu. U druhé si spustíte režim letecký. A se závěrem třetí kapitoly máte tendenci vyhledat v Googlu, jak na kouřové signály, protože i stará Nokia je na komunikaci s okolím ostudně technologická. Ale ouha… chcete instrukce vyhledat v Googlu?
Ne náhodou se zde pozastavím, neboť i Spitzer se pozastavil. Ono totiž vědomí, že cokoliv lze na internetu dohledat výrazně ovlivňuje naši schopnost si něco zapamatovat – a dost možná i brát v potaz. Internet má neomezené hranice, může pomáhat, ale také velmi škodit. A slovy o škodlivosti Mandred Spitzer nešetří.
Už teď byste si mohli říct, propánakrále, to bude nějaký zakomplexovaný konzervativec, co ráno osedlává koně. Jenže Spitzer prakticky jakékoliv tvrzení podloží odkazy na literaturu a výzkumy. Ať už se líbí či nelíbí takový postoj, s digitální demencí s největší pravděpodobností opravdu máme co do činění.
Ale malá odbočka. Ony v knize jsou sice všemožné odkazy, přeci jen Spitzer nezvolil koncept knihy zcela šťastně. Tedy zvolil šťastně, pakliže chce vyvolat diskuzi, ale dalo by se polemizovat, jak moc vyrovnaná jeho práce je. Nenašel by Spitzer někde v zákoutí vědeckých místnůstek nějaký ten výzkum a studii, která by nabourávala jeho dogmatické přesvědčení? Je to opravdu vše tak černobílé?
Už poněkud fabuluji, ale dost možná jde autorovi skutečně hlavně o políček nám všem, co rádi vstáváme s Twitter timelinou a večer si dáme ještě malou revizi, kdo nás olajkoval. Sám na sobě mnohé diagnózy, o nichž Spitzer povídá, pozoruji a kontrolní otázky směřující ke zjištění, zda jsem či nejsem závislý na internetu, jsem zodpověděl a hned se snažil v hlavě výsledek resetovat. Spitzer provokuje svou jasnozřivou černobílostí, vybízí k zastavení. Na mnoha místech nepůsobí tak militantně a vlastně až hřejivě lidsky, na jiných však jako by měl na hlavě bílou čapku a chystal se hodit na hranici hořící pochodeň.
Digitální demence zavání zbytečnou horlivostí, může si tak i uškodit u citlivějších povah (rozuměj u těch, kteří by knihu odhodili, neboť nabourává jejich přesvědčení). Kdyby Spitzer raději téma digitálního zla uchopil jako seriózní problém a emotivní slova si nechal na pohádky pro děti (protože, jak zjistíte v knize, číst pohádky je úplně něco jiného, než je dětem pustit na DVD), naslouchali byste mu dost možná trpělivěji a pečlivěji.
A i když mé hodnocení nevolá třikrát hurá a sláva, knihu doporučuji. Už proto, že desítky studií o přemíře vjemů z médií, užívání internetu či třeba multitaskingu sice mohou mít na světě i své oponenty, ale současně v sobě ukrývají minimálně zárodek chvíle, kdy si řeknete, že nastal už čas počítač vypnout a pro jednou se jít třeba ven podívat, jestli už nepřišlo jaro…
Hodnocení: 75 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář