Mít tak nohy Popelky…

A i když už i Zloba se mi zalíbila pro svou (možná trošku umělou) snahu podívat se na tradiční látku o Šípkové Růžence z jiné perspektivy a problematizovat jednoznačné členění na pouhé dobro a zlo, na Popelku jsem čekal netrpělivě. Branaghovo vedení herců a vlastně vůbec všech ostatních filmových složek mne těší už pěknou řádku let. Mohl bych si sice hýčkat přednostně jeho Shakespearovské variace, z mysli však nevytáhnu ani jeho poslední kousky, které tematicky i žánrově směřují vstříc fantasy/komiksu (Thor) či špionážní akční podívané Jack Ryan: V utajení. Zatímco škarohlíd by namítl, že Branagh se vzdal ambicí dělat umění a hodlá zkrátka dobře zaopatřit sebe a rodinu, pro mě jeho žánrová a tematická flexibilita posledních let naopak značí, jak tvárný Branagh je – s dovětkem, že tvárnost nepředstavuje ztrátu vlastní poetiky. Naopak!

I Popelka (a konečně se zase k ní vracím) totiž nese rysy Branaghovy mimořádné citlivosti pro hru se Shakespearovskými prvky. Dost dobře by totiž mohla takto vypadat některá z romantických komedií, pod nimiž se slavný dramatik podepsal. S jedním dechem dodanou poznámkou, že samozřejmě Popelku zdobí o jistý řád víc kudrlinek, cinkrlátek a běloskvoucích zubů. To k Disneyho produkci neodmyslitelně patří a vyčítat Branaghovi, že si oťukal hranici kýče, když má tu jedinečnou možnost konečně vyprávět pro desetileté dívenky (a pro mě), by bylo nefér, nebo přinejmenším by to značilo nepochopení žánru filmu a jeho zacílení.

Nová, filmová hraná Popelka přesto nepodléhá nevkusu, jak by některé obrázky či záběry mohly předznamenávat. Je opulentní, ale de facto postmoderním způsobem. Ostatně, stačí pečlivěji pozorovat výbavu filmových kostýmů Sandy Powellové. Jen stěží v nich najdete přesnější dobové zakořenění, naopak Powellová si takřka podvratně hraje s atributy různých slohů a módních tendencí, a to i těch, které patří do ranku holywoodských filmových hvězd.

O kvalitách vizuální stránky, kompletní mizanscény, Branaghova filmu vypovídá to, že si lze film pustit i bez zvuku a jen se tak dívat.

Nicméně, pokud se rozhodnete přeci jen vnímat i děj… V porovnání se Zlobou Branagh, respektive scenárista Chris Weitz, nevnáší do příběhu novou interpretaci. Můžeme být zklamáni. Autoři si vystačili pouze s posilněním Popelčina pozadí – tohle nevyznělo, jak jsem chtěl. Jinak: s posilněním pozadí příběhu, z něhož pohádka o Popelce vychází. Zdůraznění se tedy dočkají části z dětství a z období, kdy je Popelka už pouze s otcem. Pro zápletku takový úvod sice nemá valného významu, pro hlubší navázání sympatií s hlavní hrdinkou ano. Především však Popelka působí reálněji. Ostatně tohle je ten hlavní vklad nové verze. I přes onu nadýchanou vizualitu a všemožné hříčky je nová Popelka vyprávěním, které pracuje s uvěřitelnými postavami. Tedy samozřejmě v mezích pohádky. Ale chápeme jejich motivaci, nikdo nepůsobí vyloženě jako taková zbytečná figurka na jedno použití – daly by se kolem nich postavit další minifilmy či filmy. (Určitě o maceše v podání tradičně výtečné Cate Blanchett.)

Navíc Branaghovi se podařilo prakticky nemožné – dramaturgickou metamorfózou se zbavil typicky disneyovského pasivního a hloupého hezouna a vytvořil aktivnějšího hezouna, který ví, co chce, něco pro to dělá a s největší pravděpodobností už má dokonce i nějaké nemalé životní zkušenosti a zocelený charakter.

Když takového prince dává do interakce s citlivěji vystavěnou Popelkou, nemůže z toho vzniknout špatný film. Tedy mohl by, kdyby si Branagh nepohlídal casting. Jenže ten se mu nadmíru podařil. Prince ztvárnil Richard Madden (ano, Robb Stark z Hry o trůny) a Popelku mladičká Lily James. Když odmyslím, že na tu bych se dokázal dívat i bez té kouzelné Branaghovy mizanscény (a vlastně i jakéholiv děje), přiznávám jí i vskutku funkční ztvárnění slavné pohádkové hrdinky. Její Popelka je mile naivní, ale jen zdánlivě, je prostě dobrosrdečná. Taková sluníčkářka, jak by ji někteří dnes moderně ocejchovali. Mottem se jí stala mantra její matky: být odvážná a laskavá.

Zatímco film do českých kin šel pouze v dabované verzi, na discích si jej můžete vychutnat i v původním znění (doporučuji!). Vydání má několik spíše průměrných bonusů. Osobně za největší bonus Popelky považuji jiskru (až erotickou), která mezi Popelkou a princem v jejich společných scénách přeskakuje.

Hodnocení: 80 %

Autor: Lukáš Gregor

Sdílet

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *