Metro filozofické

Když zveřejnil ruský autor Dmitry Glukhovsky první kapitoly Metra 2033 na svém webu, vzbudilo postapokalyptické vyprávění ohromné pozdvižení a netrvalo to zase tak dlouho a příběh získal knižní podobu. Není se čemu divit – Glukhovského nápad je přímo geniální. Protože co může být strašidelnější než chodby rozsáhlého ruského metra? Jaké životní prostředí by pro člověka mohlo být ještě méně přívětivé? Ale kde je největší pravděpodobnost, že zůstane zachován život – poté, co na povrchu ho vymazaly atomové bomby?

Své příběhy autor založil na tíživé atmosféře a dokonale vybudovaném podzemním společenském systému. V prvním dílu ještě přihodil nějaké ty radioaktivitou zmutované potvory, záhady a nestvůry a hromady, hromady akce a skvělá kniha je na světě. Druhý díl se nesl v podobném duchu, ačkoli dobrodružství a bojů tu už bylo méně.

Metro 2035, závěr celé trilogie, už hraje na trochu jinou notu, respektive se posouvá naznačeným směrem ještě mnohem dále. Místo akční řežby a nějakých těch mutantů se čtenáři spíš dostane filozofického zamyšlení nad tím, zda vůbec má smysl takovým způsobem přežívat, jestli pro lidstvo ještě existuje naděje a co s ním dvacet let v podzemí vlastně udělalo.

Protože to je to, čeho má Arťom plnou hlavu – ano, Arťom, náš starý známý z 2033. Teď je z něj zasloužilý hrdina, o kterém si všichni myslí, že je tak trochu blázen – věčně leze na povrch a dobrovolně schytává další a další dávky ozáření, jen aby se pokusil zachytit jakékoli rádiové šumy a vysílání, kohokoli, kdo snad mohl přežít. A sejdeme se znovu také s Homérem, starým kronikářem, který se pořád snaží zaznamenat velké lidské příběhy, které by podědila budoucí generace – generace, která už podle Arťoma vůbec nebude lidská. Podivná dvojice se nakonec vydává na další pouť složitým systémem metra, kde se musí vypořádat s bujícím fašistickým hnutím i rozpínající se komunistickou červenou linií.

Takže je Metro 2035 tím, co od něj jako čtenáři očekáváme, nebo ne? Je – a není. Glukhovsky je pořád stejně brilantním spisovatelem, který dokáže slovy vykreslit nepředstavitelné scény tak, že je máte přímo před očima. A obrazy lidské bídy, šílenství, pokroucené společnosti, která si už nevzpomíná, jak vypadá slunce, ale dál spolu vede žabomyší války kvůli něčemu tak nepodstatnému jako je víra nebo barva kůže, jsou snad ještě věrohodnější a bolestivější než kdy dříve. Ale místo toho, aby příběh vpřed letěl zběsilým tempem, spíše se pomalu odvíjí a valí a čtenář musí vynaložit trochu úsilí, pokud se chce dále vydat s ním.

Tohle úsilí se ale bohatě vrátí, protože zvláště autorův styl se dostal na úplně nový level a je vidět, že má za sebou spoustu intenzivní práce a nových zkušeností. Obzvláště vyniká při konstruování svižných dialogů, které jsou opravdu reálné a ne jen čímsi, co se jako dialog tváří.

Spíše než sci-fi se tak Metro 2035 stává společenským románem, který je do dystopického světa zasazen jen tak mimochodem. Jako sonda do zvrácených lidských duší však funguje skvěle a já pak zejména v druhé půlce otáčela stránky stejnou rychlostí jako u dílu prvního. Metro 2035 tak je důstojným zakončením celé trilogie, avšak lépe si ho užijete, pokud od něj nebudete čekat stejnou náladu jako od dílů předchozích.

Hodnocení: 75 %

Autorka: Kateřina Stupková

Sdílet

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *