Ve francouzsko-belgické koprodukci se zrodil nápad zkombinovat tu více, tu méně reálný svět přírody s hmyzími postavičkami, které má na svědomí počítačová 3D animace. Technologicky se dvojici Giraud-Szabó podařilo vizi realizovat na jedničku s hvězdičkou. I oko znalcovo mnohdy nerozpozná, kdy se mezi keřy ještě pohybuje reálná kamera a kdy už jde o virtuální prostor vytvořený pomocí nul a jedniček. Nehledě na fakt, jak počítačová animace realitu umí zdařile napodobit, se skutečnou realitou být v koexistenci, a přitom se nevzdat autorského práva si postavy stylizovat. Právě ono vybalancování mezi skutečností a (pro animaci tak potřebnou) stylizací se nadměrně podepisuje pod úspěchem televizní série. Její úspěch logicky vedl tvůrce k úvahám nad celovečerním filmem. Jak to ale bývá, takové rozhodnutí, které nakonec padlo, má svá nemalá rizika.
Jde především o dvě úskalí. Budou tvůrci, doposud zvyklí pracovat s dějem na tak malém časovém úseku (cca 5 minut), schopni vytvořit ucelený příběh, aniž by se drolil na sadu epizod? A i když se tvůrci pochlapí/požení, přijmou takový model diváci? S takovými riziky nezápasí (a neprohrávají) pouze nezkušení, ale i velcí autoři. Vždyť třeba ve filmografii Billa Plymptona, jenž vyrostl na úsečných gazích, najdeme hned několik šrámů s celovečerní stopáží. Pochyby se pohybují i okolo dlouhometrážního uchopení Paniky v městečku. A co tedy Mrňouskové?
Giraud-Szabó na to šli od lesa, lišácky. Zvolili si totiž tzv. vývojový vzorec cesty a záchrany, který nejenže vždy dobře fungoval u diváků (vzpomeňte například na Hledá se Nemo), ale umožňuje ve větším celku získat dostatečnou flexibilitu a prostor pro dílčí epizody, které se navlékají na hlavní dějovou niť – postup po cestě za záchranou. Při putování je vlastně zcela přirozené, že budete čelit tu většímu, tu menšímu zádrhelu, sblížíte se s někým, pohádáte s jiným, jste opakovaně rádi, že jste konflikt ustáli a jdete zase blíže k cíli. Pro diváka je jasně vytyčený směr, takže se v desítkách drobných epizod neztrácí, navíc díky takové strategii můžete být i méně předvídatelní a v případě dětského publika i poutavější.
Nemá smysl se rozepisovat o zápletce, vězte, že zde máme ty dobré i ty zlé, svého (neočekávaného) hrdinu, hlavně však, že vše spěje od expozice až po velkolepé finále. Ano, Mrňouskové jsou velkolepí, byť byste se ve skutečnosti na herce museli dívat lupou. Mají v sobě akční i dojemné scény, napětí i veselí, jen naštěstí scházejí songy typické pro disneyovky.
Už televizní seriál si pohrával s možnostmi filmové řeči. Mrňouskové proto nepředstavují jen velmi vydařený rodinný film, ale také základ pro výuku střihu, kamery i zvuku. Autoři dokáží totiž dokonale pracovat se všemi zmíněnými prostředky tak, aby tzv. timing fungoval – a drželi vás po celou dobu u obrazovky, před kterou jsem se, přiznávám, tetelil jako nadšené dítko.
Z hodnocení lze odečítat body vlastně jen proto, že třeba v porovnání s animáky, které dělá Pixar, tvůrci patrně neměli ambici jít u postav do větší hloubky, psychologizace je povrchní, znázorňující základní charakterové typy vhodné pro daný žánr a cílovou skupinu.
Hodnocení: 90 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář