Robert „Bob“ Mazur pracuje pro FBI. Má sice nárok na odpočinek, přesto znovu slíbí manželce, že tahle akce, do níž se pouští, představuje poslední štaci před důchodem a obdobím, kdy se jí a dětem bude moci plnohodnotně věnovat. Sousto, do kterého se zakusuje, však začne nabírat na velikosti. Bob, v případě, že se vše podaří (a on přežije), má šanci odhalit spletitou síť drogového kartelu Pabla Escobara, a to jeho včetně napojení na bankovní sektor. Bezpochyby netřeba dodávat, že taková hra může kdykoliv skončit (špatně). O napětí proto není nouze…
Ano, skutečně není, neboť Brad Furman drží opratě žánru sebejistě a udává směr i tempo, které z Infiltrátora činí nadprůměrnou podívanou. I s dovětkem, že se nemusí stydět vedle obdobně laděných počinů Martina Scorseseho.
Ačkoliv filmu schází nějaká skutečně zapamatovatelná scéna, silný „wow moment“, jeho poklidné tempo postupně vsakuje bohatý mix napětí a pečlivě budovaného dramatu o hlavních postavách. Právě ony utvářejí tak pozitivní dojem z výsledku, neschází jim uvěřitelnost, dokáží navodit i značně nejednoznačné a složité pocity (kupříkladu při sblížení s jedním z úhlavních „gaunerů“). Samozřejmě, že za to může samotná literární předloha (napsal ji přímo Robert Mazur) a scénář Ellen Brown Furman, stěží lze neopřít klady o herecký ansámbl. Zvláště pak Bryan Carton, známý coby „perníkový táta“ ze seriálu Breaking Bad, zvládá i ve většině co do gest a mimiky umírněných akcí předložit pestrou paletu emocí.
Infiltrátora, kterého sice nedoprovází žádná mocná marketingová kampaň, ani vysoký finanční zisk, by byla velká chyba minout.
Hodnocení: 85 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář