Populární autorka Alena Mornštajnová vydává po bestsellerech Hana a Tiché roky další knihu. Ta nás tentokrát zavede do alternativní minulosti, do doby, která se nestala (a stát se mohla).
Listopád má dvě hrdinky, první z nich je Maja. Chtěla studovat medicínu, ale kvůli špatnému kádrovému profilu mohla jít jen na střední zdrávku. Stejně jako většina ostatních bere Maja to, co je: manžela, dvě děti, byt na sídlišti. V roce 1989 to ale začíná vypadat nadějně. Padá berlínská zeď, v Polsku přebírá moc Solidarita, v Československu je krvavě potlačena studentská demonstrace, což vhání lidi do ulic. Na náměstí je i Maja s manželem Joskou, i oni touží po svobodě, po lepším životě pro děti. O pár dní později, 27. 11. 1989, ale padá klec. Moc přebírá armáda za podpory Lidových milicí, podobně to dopadá i v dalších státech Varšavské smlouvy. A není to žádná selanka, všichni odpůrci režimu, kteří nějak projevili svůj názor, končí za mřížemi, nebo i hůř. I pro Maju a jejího muže si přijdou, Maja si za svou podvratnou činnost má odpykat dlouholeté vězení, po Joskovi se slehne zem. Maju drží nad vodou jen dopisy od rodičů a touha setkat se znovu s dětmi.
Druhou hrdinkou je Magdalena, zvaná Magda, která od svých 4 let vyrůstá ve speciálním výchovném zařízení pro děti odebrané nespolehlivým rodičům. Tyto děti se mají stát oporami režimu, novými a spolehlivými kádry. Podle toho vypadá i jejich výchova, každý každého sleduje, vše se řídí podrobnými pravidly a ideologií, všichni musejí poslouchat. Kdo není schopen se přizpůsobit, je poslán do běžného děcáku nebo pasťáku. Žít v domově je privilegium, to Magda chápe, i když čas od času jejími jistotami něco otřese. Co mají Maja a Magda společného? Setkají se někdy? A co to přinese?
Alena Mornštajnová s knihou, při nahrávání podcastu Luxor
Listopád je vlastně hodně drsná kniha. Alena Mornštajnová nás vrací do doby, kdy je země obehnaná ostnatým drátem a veškerý život je kontrolován armádou. Občas se v televizi objeví zmínka o něčem ze světových dějin (útok na Dvojčata), jinak se ale v socialistickém Československu žije v podivném bezčasí s velmi špatnými vztahy mezi lidmi. Prověřené seriály, omezená produkce všeho, benzín na příděl, internet a mobilní telefony jen pro ty nejprověřenější soudruhy. Pokud jste tak jako já z generace, která socialismus ještě zažila, budete tuto knihu číst s mrazením v zádech. Protože to, o čem se v knize píše, jsme v nějaké podobě prožívali a vlastně si umíme pořád představit, že to tak tenkrát klidně dopadnout mohlo. Pro mladší generaci bude tenhle příběh spíš cosi jako dystopie ve stylu Margaret Atwoodové. Jsem docela zvědavá, jak knihu, která ukazuje, jak to v Československu za socialismu chodilo, generace narozená ve svobodě přijme.
Aleně Mornštajnové každopádně patří velký dík za to, že tehdejší dobu dokázala tak pregnantně připomenout, a na malých osudech ukázat, že mohlo (a vlastně pořád může) být daleko, daleko hůř.
Hana Kubíková
Kdo by měl zájem poslechnout si rozhovor s Alenou Mornštajnovou, ladí podcast Luxor.
Napsat komentář