Koktejl superhdinů: Liga spravedlnosti

Znáte to: Máte skvělou postavu, která přitahuje čtenáře, máte i další takovou postavu, máte jich vlastně několik, až si řeknete, že bude fajn je dát dohromady, protože to bude přece epesní. A v té skrumáži hrdinů přijdete na další, některé pro změnu upravíte, však o co jde, no a do toho ještě připočtěte postavy, které mají něco za lubem. Každý nese své jméno, každý má svůj obleček a schopnosti. Vzájemně se pěkně doplňují, trošku si i šlapou na paty (aby byla sranda) a všechny ty dobráky spojuje odpor vůči zlu. A to je všudypřítomné. A když jej hrdinové porazí, tak přijde zase jiné zlo. (Jak jinak byste totiž chtěli vydat už druhou knihu, která čítá téměř osm set stran?)

V DC jim začali říkat JLA (neplést si s Jugoslávkou lidovou armádou), v překladu jde o Ligu spravedlnosti, v originále k tomu připočtěte ještě i koncovku of America, jenže ono se to už moc nepoužívá, protože vlastně tolik o Ameriku nejde. Hrdinové bojují v různých časoprostorech a navíc by se to asi hůř prodávalo na východě.

Jak jsem v recenzi na jiný kousek nedávno vydaný BBartem uvedl, koktejly superhrdinů a superpadouchů zrovna nemusí dobře fungovat, spíše jako by tvůrci chtěli zakrýt neschopnost pečlivěji rozvést psychologii dané postavy. Jenže to nemusí úplně platit. Právě Planetary představuje hezkou výjimku, že to jde i bez osypek. S JLA už je to komplikovanější.

Kniha druhá má tu výhodu, že mixuje trošku více příběhů a některé z nich (v druhé polovině) mají dokonce i mírný nádech jinakosti ve způsobu vyprávění a kresby. Ale ruku na supersrdce, vnořit se do bichle JLA a číst ji najednou, to už vám v hlavě opravdu nezbude místo na chuť číst si další historky o tom, jak Green Lantern uvažuje, co s načatým večerem. Pořád se totiž něco děje, někdo někam běží, mizí, někdo někomu hrozí, je tu prostor jedna, dva, jakýsi svět zázraků… Vlastně, proč ne, ale prosím vás, dávkujte si to a nebuďte jako já, když jsem si v zářijových večer na čtení vyřadil dva dny.

JLA má být jako filmový blockbuster, hodně výbuchů, hodně barev, hodně akce, bohužel také hodně slov. Ostatně, stále mi uniká ta potřeba některých tvůrců vysvětlovat pohnutky mužíčků, které sledujeme přednostně proto, že umí hodně tlouct rukama. Že vnášejí psychologii do míst, kde na ni stejně není místo. A často i doslova – textové bloky zanáší panely, až jsem se přistihl, že komiks vlastně jen čtu a vůbec neprohlížím kresby.

A s textem souvisí i další připomínka. Buď jsem nedával při fyzice pozor, nebo autorovi hrabe, jinak si nedokážu vyložit, že mě hlášky typu “Využívám mateční krychli k vylepšení funkcí vašeho teleportu. Jeho současná technologie je dětinská a nebude stačit k transtemporální cestě,” neuvádějí do stavu extáze a bohužel ani očekávání. Já totiž vlastně na mnoha stranách netušil, o co všem těm hezky barevným lidem jde. Kupříkladu první sto stran se hledá a nachází Kámen mudrců, který umí strašně moc věcí, nebo jednu věc, ale strašně moc impozantní, prostě jde o zbraň, která tady ještě nebyla, ale vlastně vám nedokážu říct, jak se s ní ostatní vypořádali.

Jak si tak čtu tuto recenzi, patrně jsem měl hned zkraje napsat, že z DC mám nejraději Batmana, jenže ten tu téměř není (a díky všem těm barvám nemůže ani jeho noirová povaha vyniknout), a že pokud vy naopak máte slabost pro JLA (stále mám na mysli Ligu spravedlnosti), budete si tento pevný špalek hýčkat, protože v něm najdete namixované ingredience, které jsou pro daný svět typické. Vy si můžete k mému hodnocení připočítat dalších 50-100%, já zůstanu poučen, že když už superhrdinové z DC, tak hezky po jednom, a četbu budu příště prokládat, nejlépe Janem Skácelem.

Hodnocení: 50%

Autor: Lukáš Gregor

Sdílet

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *