Kniha jako desková hra

21. 4. 2015 v 14.06

Představovat George R. R. Martina hraničí s urážkou čtenářů. Vždyť jeho série, která na HBO už pátým rokem běží pod názvem Hra o trůny, láme rekordy ve sledovanosti. A nepřekvapí, že knižní obálka Divokých karet s jeho jménem proto budí pozornost a zvědavost.

Sluší se však rovnou upozornit, že na titulce se nepatrně velkým písmem doplňuje u Martinova jména slůvko "editor". Martin v obsáhlém svazku třinácti povídek totiž nefiguruje jako autor (pouze u jedné z nich), nýbrž přestavuje otce projektu a také toho, kdo si vzal za úkol dílčí střípky mozaiky Divokých karet sbírat a skládat k sobě. A to už několik let. Od roku 1987. Tedy dlouho. Hodně dlouho. Asi si dokážete představit, že jde o projekt ambiciózní. A za našimi hranicemi i oblíbený. Už dlouho. Je otázkou, zda se i u nás dočkáme kompletního vydání (zhruba dvě desítky publikací), nebo si Argo obhospodaří pouze některou z ucelenějších "podmnožin". Zatím to vypadá na tu první o třech svazcích, neboť prý ještě letos se na pultech objeví kniha druhá.

Nicméně zpět k projektu. Divoké karty mají svou historii už v roce 1983, kdy se u Martina scházela partička (bezpochyby svérázných) hostů. Spisovatelů, které charakterizuje láska ke sci-fi, komiksu, místy však i k horroru a fantasy. Přátelé spolu začali hrát hru, při níž si vytvářeli své nové postavy, svůj svět a ten se stal zárodkem pro knižní sérii. Martina napadlo naformulovat pevněji pravidla onoho světa (jde o alternativní americkou historii zhruba od období Druhé světové války) a superhrdinů, kteří se v něm pohybují. Ačkoliv se Divoké karty nikterak nezříkají napojení na komiks, koncept se vzdává označení superhrdina a operuje se zde s pojmy jako eso, dvojka a žolík. Každý má svou svébytnou definici, přičemž právě esa disponují velmi nadstandardními schopnostmi, díky kterým mohou (pokud by chtěla) pomáhat lidstvu. To dvojky mají už vlastnosti poměrně neužitečné a žolíci vysloveně na opruz. (Kupříkladu se mění během spánku na různá monstra.) 

Projekt začal bujet a autoři (další a další) sepisovali svá vyprávění, která Martin dával dokupy. A zde se nachází rub i líc projektu. Divoké karty jsou sice ve svém konceptu velmi unikátní, na straně druhé (vlastně se chce říci, že logicky) rozkolísané – a to nejen co do vzájemného napojení, ale i kvalitativně. Kniha není v pravém slova smyslu povídkovou, neboť mezi dílčími kousky existuje provázanost (i mimo tento jeden svazek), úplně samostatně by fungovat nemohly. Jenže nejde ani o román, neboť se kapitoly na sebe váží méně a jsou i stylem odlišné.

Přesto rozhodně stojí Divoké karty za pozornost. Pokud jste opravdoví fanoušci dané žánrové literatury, můžete si klidně přičíst alespoň dalších 10 % v hodnocení.

Hodnocení: 80 %

Autor: Lukáš Gregor

Komentáře k článku

(Nebude zobrazen v komentáři)

Související

Mohlo by vás zajímat

Náš web zlepšujme pomocí cookies. Do vašeho zařízení ukládáme také cookies třetích stran. Pokud nám dáte souhlas, můžeme náš web také přizpůsobit podle vašeho chování při jeho prohlížení a s vaším souhlasem tyto informace také předat reklamním společnostem a sociálním sítím, aby vám zobrazily cílenou reklamu nebo za účelem e-mailového oslovení. Svůj souhlas můžete odvolat a vybrané cookies odmítnout prostřednictvím linků níže. Více informací Změnit nastavení Rozumím