Kniha jako desková hra

Sluší se však rovnou upozornit, že na titulce se nepatrně velkým písmem doplňuje u Martinova jména slůvko „editor“. Martin v obsáhlém svazku třinácti povídek totiž nefiguruje jako autor (pouze u jedné z nich), nýbrž přestavuje otce projektu a také toho, kdo si vzal za úkol dílčí střípky mozaiky Divokých karet sbírat a skládat k sobě. A to už několik let. Od roku 1987. Tedy dlouho. Hodně dlouho. Asi si dokážete představit, že jde o projekt ambiciózní. A za našimi hranicemi i oblíbený. Už dlouho. Je otázkou, zda se i u nás dočkáme kompletního vydání (zhruba dvě desítky publikací), nebo si Argo obhospodaří pouze některou z ucelenějších „podmnožin“. Zatím to vypadá na tu první o třech svazcích, neboť prý ještě letos se na pultech objeví kniha druhá.

Nicméně zpět k projektu. Divoké karty mají svou historii už v roce 1983, kdy se u Martina scházela partička (bezpochyby svérázných) hostů. Spisovatelů, které charakterizuje láska ke sci-fi, komiksu, místy však i k horroru a fantasy. Přátelé spolu začali hrát hru, při níž si vytvářeli své nové postavy, svůj svět a ten se stal zárodkem pro knižní sérii. Martina napadlo naformulovat pevněji pravidla onoho světa (jde o alternativní americkou historii zhruba od období Druhé světové války) a superhrdinů, kteří se v něm pohybují. Ačkoliv se Divoké karty nikterak nezříkají napojení na komiks, koncept se vzdává označení superhrdina a operuje se zde s pojmy jako eso, dvojka a žolík. Každý má svou svébytnou definici, přičemž právě esa disponují velmi nadstandardními schopnostmi, díky kterým mohou (pokud by chtěla) pomáhat lidstvu. To dvojky mají už vlastnosti poměrně neužitečné a žolíci vysloveně na opruz. (Kupříkladu se mění během spánku na různá monstra.) 

Projekt začal bujet a autoři (další a další) sepisovali svá vyprávění, která Martin dával dokupy. A zde se nachází rub i líc projektu. Divoké karty jsou sice ve svém konceptu velmi unikátní, na straně druhé (vlastně se chce říci, že logicky) rozkolísané – a to nejen co do vzájemného napojení, ale i kvalitativně. Kniha není v pravém slova smyslu povídkovou, neboť mezi dílčími kousky existuje provázanost (i mimo tento jeden svazek), úplně samostatně by fungovat nemohly. Jenže nejde ani o román, neboť se kapitoly na sebe váží méně a jsou i stylem odlišné.

Přesto rozhodně stojí Divoké karty za pozornost. Pokud jste opravdoví fanoušci dané žánrové literatury, můžete si klidně přičíst alespoň dalších 10 % v hodnocení.

Hodnocení: 80 %

Autor: Lukáš Gregor

Sdílet

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *