Mohli bychom zhodnocení filmu postavit na obdivu k Eastwoodovi, který (jak se dovíme z dokumentu obsaženého mezi bonusy) zkrátka k sobě toho starce nepustil. V takovém věku hrát, natož režírovat, představuje důvod k pokorné závisti. Na straně druhé schovávat se za věk by nebylo nejvhodnější strategií, už s ohledem na mistrné kousky, které Eastwoodova filmografie nabízí. Nemusíme chodit daleko. V roce 2008 vznikla jak Výměna, tak i grandiózní Gran Torino. O rok později ještě velmi solidní Invictus, aby poté začal Eastwood zdánlivě přešlapovat na místě, kde se pochvala silně mísí s pochybnostmi. I výběrem látek Eastwood ale naznačuje, že s velkou pravděpodobností opustil potřebu někomu něco dokazovat a už si zkrátka jen točí to, co ho zaujalo, k čemu má tematicky či stylem blízko. Z Jersey Boys takové sebeobdarování čiší. A vlastně jde o základ ke spokojenosti, stejně jako ke kritice.
Točí-li si Eastwood film tak trochu pro sebe, nesvazuje jej divácká cenzura. Díky svému jménu má dost volné ruce, vlastně i peněz na produkci dobového díla, které nemusí zatřást kasami. Z filmu lze cítit lehkost.
Současně se může Eastwood spokojit s málem, stačí, když udělá radost sám sobě. Jersey Boys snad kromě čtyř různých vypravěčských perspektiv (rozdělených na čtyři roční období) tak nenabízí nic, co by stálo za podrobnější rozbor. Nenajdeme zde filmařskou invenci, i motivy a témata, která příběh o hudební kapele The Four Seasons poskytuje, vlastně dobře známe z jiných podobných historek o stoupání a pádu.
A tak se nám střetávají tyto dvě protichůdné vlny, kdy se na finální divácké spokojenosti odrazí kromě očekávání i to, co vlastně hodláte sledovat. Zda rádi posloucháte hudbu slavného mužského kvarteta a zda máte rádi filmy, z nichž ono retro je cítit z každého záběru (pak budete velmi spokojeni), nebo zda požadujete od biografického filmu i rafinovanější práci s vyprávěním či stylem (kupříkladu Zuřící býk nebo i Formanův Amadeus). V takovém případě na vás budou Jersey Boys působit spíše jako pěkně natočený sled hudebních scén s hereckými vstupy.
Mimochodem poslední věta, která se může pojit spíše s nižším hodnocením filmu, má své kořeny v samotné látce. Jersey Boys jako zfilmované divadlo nepůsobí náhodně. Jde totiž o adaptaci úspěšného muzikálu, kdy řadu postav ve filmu hrají herci různých muzikálových verzí. Už castingem i zapojením původního choreografa dává Eastwood na vědomí, že se mu muzikál líbil a hodlá jej pokud možno věrně přenést do filmu. Proto se Jersey Boys tolik nedostává čiré filmovosti, jakou Eastwood i při komornějších látkách umí uplatnit. Ostatně herečtí představitelé v rozhovorech podotýkají, jak Eastwood natáčí rychle – čímž mnohdy jeho způsob práce více připomíná právě divadlo.
Můžeme se ptát, proč takovou cestu Eastwood zvolil. Kvůli věrnosti k předloze? Kvůli rozhodnutí, že podstatnější zde je hudba a hudební výstupy než filmová řeč, kterou příběh coby režisér k divákům promlouvá? Asi obé sehrálo svou roli. A není třeba nutně za to režiséra i film kritizovat. Ostatně, možná právě proto vás muzika Frankie Valliho a kapely The Four Seasons tak chytne, že si budete i dlouho po skončení závěrečných titulků jejich melodie pobrukovat.
Ještě jedno delší P.S.:
Výběr hereckých představitelů rozhodně patří mezi hlavní devízy filmu. Ačkoliv v bonusových materiálech chválí všichni ústředního Johna Lloyda Younga (Frankie Valli), pro mě svit slunce jako by dopadal především na Vincenta Piazzu (Tommy DeVito). Nezapře v sobě italskou krev, kterou uplatnil i v seriálu Boardwalk Empire, a jeho emocionálně vyšponované akce patří k nejsilnějším momentům filmu. A ze všech nejvíc působí jako dramatická postava, nikoliv jako zrcadlo reálného hudebníka.
Hodnocení: 70 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář