Proč to rovnou neříct. Byly doby, kdy mi Marvel nic neříkal, respektive snažil jsem se jeho existenci spíše zapírat, to abych nebyl bit Batmanem a jeho domovinou DC. Jenže jakmile se Hollywood začal systematičtěji zajímat o komiks a obě společnosti si přihřívaly polívčičku (a naplňovali prasátka), musel jsem své jednoznačné preference podrobit přehodnocení.
Zatímco mi ještě první dva díly Avengers přišly jako močopudný koktejl hlášek a ve výsledku velmi nudné akce, s dalšími příspěvky si mé srdce Marvel získával snadněji a bez ostychu. A mému plesání se nevyhnul ani nejnovější kousek, převedení na plátna nové komiksové postavy, doktora Strangera. Ne snad, že by v něm bylo ukryto větší než malé množství inteligence (to bych od Marvel zápletek ani chtít nemohl), ale skloubení vizuální atraktivnosti (až atrakce) s dobře vystavěným zázemím (představení nové postavy a jejího přerodu k akčnímu hrdinovi) je obrovsky funkční a poutavé. A to prosím i přesto, že na režisérskou sesli usedl padesátník Scott Derrickson, který (dle mého soudu) zatím svou režijní filmografií předkládal především důvody, proč mu důvěru do rukou nevložit.
Jenže nejen díky obsazení (Benedict Cumberbatch, Mads Mikkelsen), ale především díky schopnosti vyprávět i sebeprdlejší zápletku o hrozbě konce světa se suverénní jistotou, má Doctor Strange mé velké sympatie. Vtahuje hned prostřednictvím fascinující expozice, kdy nakládání s filmovým prostorem dostává po Inception další rozměr a punc originality. Umně využívá všelijakých klišé, které dobře známe z jiných komiksů a filmů, a díky jisté dávce (sebe)ironie nepůsobí křečovitě, ba naopak. Ačkoliv se ve filmu umírá a fakt jde o nás všechny, neschází mu lehkost a nadsázka.
Doctor Strange prostě patří mezi to nejlepší, co na nás Marvel vypustil. Myslím, že v DC už spřádají plány, jak se do jejich základny propašovat a zjistit, co za sakramentský kouzla u Marvelů používají.
Hodnocení: 90%
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář