Jojo Moyesovou, autorku kultovního bestselleru Než jsem tě poznala, mají v oblibě čtenářky romantických příběhů po celém světě. Její román Loď plná nevěst v anglickém originále vyšel už v roce 2005 – a nyní jsme se jejího překladu konečně dočkali i my! Nechte se navnadit k jeho přečtení recenzí čtenářky Markéty.
Po válce je Austrálie plná dívek, které čekají, až se vydají na druhou stranu světa za muži, za které se během války provdaly. Bestsellerová autorka Jojo Moyesová přináší neobyčejný příběh z letadlové lodi Victoria, která odváží 655 nevěst do Anglie.
Převážná většina válečných nevěst nastoupila na zaoceánské parníky. Strávily zde šest týdnů pohodlí a byly bezpečně dopraveny do země jejich mužů. Ovšem poslední lodí, která měla přepravit ženy, byla letadlová loď Victoria. Její poslední a neobvyklý úkol, než doslouží. Společně se ženami měla bezpečně domů dopravit i mariňáky – a to samozřejmě zavání průšvihem…
„Ženy na palubě, to bude zaručená katastrofa.“
„Někteří z mých mužů už celé měsíce neměli žádnou ženskou společnost… Bude to jako kdybyste hodil sirku do stohu!“
„Budou pro ně platit přísná pravidla.“
„Co můžou ženské vědět o pravidlech: Jakmile se ženské a chlapi octnou vedle sebe, zavání to potížemi.“
Osud svede do jedné kajuty čtyři ženy, které by se ve skutečném životě nikdy nepotkaly. Každá z nich je z jiné společenské vrstvy, jiného věku, vzdělání, odlišné povahy a má za sebou zcela odlišné životní útrapy a zkušenosti. Nejmladší je teprve šestnáctiletá Jean, bez vzdělání, svolná k jakékoliv zábavě. Margaret, v sedmém měsíci těhotenství, přišla o matku a poté se starala o svého otce a bratry. Je příjemnou společnicí, pro každého má slova útěchy a porozumění. Avice, dcera velmi bohatých rodičů, kteří pro ni udělají vše, co si umane. Má o sobě vysoké mínění a pohrdá téměř všemi ostatními dívkami. A nakonec Frances, tichá dívka a bývalá válečná zdravotní sestra. O sobě ani své minulosti téměř nemluví. Pro ostatní je záhadou. Je možné, že skrývá něco, o čem je lépe, když se neví?
„To vám nikdo neřekne: Že smutek není jen zející díra v srdci, ale že trvá pořád dál a sestává z nespočtu otázek, které už vám nikdy nikdo nezodpoví.“
Během plavby se dívky musí vypořádat nejen s nepohodlím, šíleným horkem a nedostatkem vody. Největší obavou však je, že dostanou telegram od svého muže: „Nejezdi, nechci tě.“
V tomto případě pro ně plavba končí. Jsou vysazeny u nejbližšího břehu a Červený kříž je doprovodí zpět do Austrálie. Proč některé z nich obdržely takové znění telegramu? Je možné, že se na lodi stalo něco, čím v mužových očích nebyly vhodnou manželkou? A jak se to z lodi dostalo až na pevninu?
„Jak s tím můžeš dál žít? S takovou zátěží? Se vší tou hanbou?“
„No, asi mi pomáhá, že jsem zjistila… že si s sebou všichni neseme nějaké břímě. Všichni máme něco, za co se stydíme.“
Potká některou z našich čtyř dívek stejný osud, nebo v pořádku a s radostí všechny docestují až do Anglie, do náruče milujících manželů? Jak moc změní 8týdenní pobyt na lodi jejich život?
„Jediný, kdo má pocit, že má na všechno odpověď, jsou lidé, kteří si nikdy nemuseli klást žádné otázky.“
Příběh nejen o lásce, přátelství a odhodlání začít nový život daleko od svého domova. Ale také o předsudcích, zklamání, lidských chybách, nelehkému životnímu boji a válečných ztrátách. Každá kniha od Jojo Moyesové slibuje nádherný příběh a ani tento není výjimkou. Dokonale vylíčené povahy hlavních postav způsobily, že některé z dívek se staly mými dobrými přítelkyněmi. Některé mě hodně bavily a při jejich konverzaci jsem se s chutí smála. A minimálně jedné jsem si přála podkopnout nohu, aby tvrdě narazila. Budete to mít stejně? Neváhejte a naloďte se na palubu neobvyklého příběhu.
Autorkou recenze je Markéta Pospíšilová.
Napsat komentář