V novince Jiskření zavítáme do bohaté čtvrti Several Hills, kde bydlí rodina Madoca, jehož jsme v prvním díle poznali jako drsňáka, kterého nic nerozhází. To by ale nesměla existovat Fallon.
Fallon se po dvou letech strávených na internátu vrací zpět domů. Stejně jako v předchozím díle Tate si i ona s sebou přiváží tajemství, které by navždy ráda pohřbila. Nebude jí tomu však dopřáno. Příběh, který se Fallon snažila zejména před Madocem udržet pod pokličkou, začne pomalu vyplouvat na povrch. A spolu s ním i další šokující okolnosti.
„Nebrečela jsem už roky. Vždycky jsem se dokázala ovládnout, spolknout svůj žal.
Dokážeš to, namlouvala jsem si, Prostě to udělej. Dřív, než uděláš nějakou blbost.
Sáhla jsem po telefonu položeném vedle postele a přečetla si poslední zprávu.
Az das vedet, zverejnim to.“
Děj Jiskření, stejně jako v Nádechu, posouvají dopředu oba hlavní hrdinové. Zatímco kapitoly věnované Madocovi srší alespoň zpočátku vtipem a spoustou zábavných scén, Fallon je od začátku více zahloubaná do sebe, a tím dělá příběh trochu temnějším.
V tomto případě je však otázka, zda to není spíše na škodu. Pravděpodobně vám bude déle trvat, než se s Fallon a Madocem ztotožníte, jestli se vám to tedy vůbec povede. Emocemi je kniha stejně jako její předchozí díl doslova napěchovaná, v tomto případě se je však autorce nepodařilo čtenáři prodat. Jiskření mezi ústřední dvojicí a zápletky s ním spojené, tentokrát v příběhu příliš nezafungovaly.
„Jako by mi znenadání zkameněly plíce: odmítaly se roztáhnout, aby do nich mohl proudit vzduch. Přimhouřil jsem oči, zatímco mi ta slova kondenzovala v hlavně jako pára na obloze, ze které se vytvoří mrak.
Jeden velký černý mrak.“
Knize dle mého názoru nesvědčí ani její zasazení do jakéhosi mafiánského prostředí. A ačkoliv je Penelope Douglas skvělou autorkou a příběh je opravdu čtivý, chyběl mu šmrnc prvního dílu. Kýčovité scény se daly očekávat, zmíněné podsvětí a s ním spojené mnohé nereálné scény však vyprávění spíše uškodily, než aby jej pozvedly na vyšší úroveň.
Co však Jiskření ublížilo snad nejvíc, byl úplný závěr. Autorka se zapletla do několika dějových linek a zdá se, že na konci příběhu již nevěděla, jak všechny rozmotat. A myslím, že její způsob vypořádání se s ukončením knihy nebyl úplně nejšťastnější. K podobné „metodě“ se v poslední době uchyluje spousta spisovatelek tohoto žánru, a ne vždy má v příběhu své opodstatnění. Řekla bych, že i v tomto případě se jí mohla Penelope Douglas šikovně vyhnout.
O úplném zklamání z Jiskření bych však nehovořila. Autorka prostě jen prvním dílem série nastavila takovou laťku, kterou nebude jednoduché překonat. Ale třeba se v pokračování dočkáme…
Andrea Štipčáková
Napsat komentář