Udělejme si nejprve malou rekapitulaci. Rocky Balboa si prošel dlouhou trasu v průběhu šestice celovečerních filmů, v nichž se z lůzra stal miláček národa, aby se postupně odebral do ústraní a bojoval zcela jiné zápasy. Jeho protivníky byli světoví šampioni, někdy na pomezí (rudého) zla, v posledních dvou titulech zejména však kombinace všemožných lidských slabostí. Z psychologického dramatu se stal čistě akční (sportovní) film, aby se posléze znovu vrátil k původnímu konceptu.
Nyní se objevil díl sedmý… ale vlastně to není pravda. Už proto, že nese úmyslně jiný název, tentokrát se jménem Creed. Scenárista a režisér Ryan Coogler se rozhodl vystavět nový směr, kudy série půjde. Nemálo sice odkazuje na starší díly (zejména první čtyři, v nichž vystupuje Apollo Creed), přesto posouvá pozornost na novou postavu, Rocky představuje pojítko mezi novým a starým světem a je dost možné, že pokud se někdo rozhodne z Creeda udělat hrdinu i v dalších pokračováních, bude Balboa postupně zcela mimo hru. (Dramaturgicky by to s ohledem na děj Creeda dávalo smysl, jenže nesmím moc prozrazovat, a tak mlčím.)
Coogler tedy buduje nového hrdinu, syna Apolla Creeda, který – obdobně jako Rocky v prvním filmu – soupeří zejména sám se sebou, se svou identitou. Jejich výchozí pozice není sice zcela totožná, v řadě případů však mladý Creed na Balbou navazuje a hodlá se poprat „se světem“ jen proto, aby si dokázal, že není Nikdo.
Propojení mezi psychologickými konflikty a tlučením do hlav v ringu zde má stejný význam, na jaký jsme zvyklí. Boj zde nefunguje jen jako hra (a možnost ze sebe vytlouct energii), ale jako způsob překlopení jiných, životních soubojů. A právě to většině dílů z Rockyho velmi pomáhalo a i tentokrát tomu není jinak.
Samozřejmě, že čím více se snaží film psychologizovat, tím více riskuje, že bude směšný. Jenže máte-li v oblibě i původního Rockyho, pak vás využití patosu a všemožných klišé nepřekvapí, ba naopak – pravděpodobně vám bude tento koktejl vyhovovat. Stallone tentokrát sice scénář nepsal a ani film nerežíroval, přesto řada jeho mouder do Creeda vstupuje. Cynik se bude ušklebovat, pravověrný fanoušek Rockyho si klidně i spokojeně zaslzí. Rocky byl životním tématem Sylvestra Stalloneho, žádný umělý kalkul, proto jeho citlivost není neautentická, jen zkrátka trošku naivní svou hlasitostí.
Co se rozhodně musí nechat, tak to „ukočírování“ všech složek. Ryan Coogler našel velmi funkční rovnováhu mezi formou starších dílů a stylem, který by měl promlouvat spíše k mladé/nové generaci diváků. Zatímco šestý Rocky Balboa se vracel k poetice „jedničky“, ale boxerským zápasem s digitální kamerou a střihovou skladbou chtěl být až moc cool a moderní, Coogler se drží při zemi. Jeho seriózní soustředěnost má i další výhodu, až na drobné detaily ve filmu nenajdeme nějaké pomrkávání pro pamětníky. Stallone dobře hraje svůj part a nemá potřebu ukazovat, že už je starý a neměl bych se do podobných žánrů tolik vměšovat (jak to dělá Arnold). Kamerové kompozice a zejména i hudba neustále (vkusně a vydařeně) balancují mezi původní uměřeností (a až syrovostí) a patetickým nadšením.
Zkrátka, Creed se vážně povedl a jestli znamená počátek něčeho nového, vzbuzuje optimismus.
Hodnocení: 85 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář