Je to smutné místo…

6. 2. 2017 v 13.37

Románová prvotina Sary Baume vzbudila až překvapivě velký ohlas. A to nejen v jejím rodném Irsku. S ročním zpožděním se Jasno lepo podstín zhyna dočkalo i českého překladu a nemělo by uniknout vaší pozornosti.

Na edici Světové knihovny Odeon zůstává stále příznačná její snaha přinášet českým čtenářům aktuální literární trendy z různých koutů světa, nikoliv tedy jen zavedené (byť stále značně osobité a občas až kontroverzní) autory. Ale ani v případě Sary Baume nejde o objev nepoznamenaný již nějakým významnějším uznáním (například Guardian First Book Award a Costa First Novel Award). Procházíte-li si tak na pultech knihkupců tuto „odeonskou“ řadu, můžete si být jisti, že formální stránka románů ve vás vyvolá nějaké emoce. Úmyslně píši nějaké, neboť i v případě Jasno lepo podstín zhyna se při čtení vykračuje do prostoru, který může být pro leckterého z nás nekomfortní. Světová knihovna Odeon vesměs totiž provokuje, ne snad nějakou prvoplánovostí témat, ale osobitostí jednotlivých stylů. Ano, někdy tedy i samotným příběhem, ale to už se spíše bavíme o autorech jako je Chuck Palahniuk. A jestliže se tedy čtenářsky pohybujeme mimo rázem našich zvyklostí, může se nám román tzv. líbit, nebo v jistém (možná nadneseném) významu i znechucovat.

Sara Baumen, jak ostatně dokládá i ohlas mimo odbornou kritiku, však bude s velkou pravděpodobností patřit mezi ty, kteří i českého čtenáře osloví pozitivně. Na jejím rukopisu je totiž velmi znát i její výtvarná zkušenost. Lyricky odvyprávěný příběh, zasazený do plynutí čtyř ročních období, o osamělém postarším muži, tak oplývá až nadměrným množstvím překvapivých, obrazotvorných sousloví a vět. A ačkoliv putováním muže, který se bojí komunikovat s lidmi, a proto si adaptuje jednookého psa, neboť toho jediného se dokáže dotknout, prostupuje hmatatelný smutek, krása literatury nám umožní, abychom se v jeho společnosti cítili vlastně dobře.

Právě to představuje stěžejní poslání románu. Lidí, jakým je ústřední hrdina románu Jasno lepo podstín zhyna, se kolem nás pohybuje dost a dost. Věřte, že při čtení vám buďto někteří z vašeho okolí rovnou vyvstanou na mysli, nebo si takových najednou začnete na ulicích mnohem více všímat. A díky Sáře Bauman se na ně můžeme začít dívat jinak. Přitom nemusí nutně jít o osobnosti s diagnózou autismu, kterým s velkou pravděpodobností knižní hrdina trpí. Za odcizení a samotu dost dobře může mít odpovědnost necitlivý vztah s otcem a absence matčina tepla.

Sara Bauman přesně takové „osamělce“ představuje, ich-formou, jako by ona sama podobnou zkušeností prošla. Vlastně proč ne? Samota nemusí mít nutně medicínskou diagnózu a ani tak definitivní odloučení od okolí, s jakým se potkáme v románu. Může být rozpoznatelná už jen tím, jak dokážeme komunikovat a nacházet jedinou spřízněnost se živou bytostí, která není člověkem, ale zvířetem. Stejně tak, jak Bauman nijak nekonkretizuje svého hrdinu, tak v celém románu nepoužije slovo pes. I díky tomu se její text, svým obsahem postavený na velmi konkrétních prožitcích a jednotlivých událostech, stává až abstraktní výpovědí o samotě jako takové.

Je to krásně napsaný román, ale je velmi, opravdu velmi smutný.

Hodnocení: 90 %

Autor: Lukáš Gregor

Komentáře k článku

(Nebude zobrazen v komentáři)

Související

Mohlo by vás zajímat

Náš web zlepšujme pomocí cookies. Do vašeho zařízení ukládáme také cookies třetích stran. Pokud nám dáte souhlas, můžeme náš web také přizpůsobit podle vašeho chování při jeho prohlížení a s vaším souhlasem tyto informace také předat reklamním společnostem a sociálním sítím, aby vám zobrazily cílenou reklamu nebo za účelem e-mailového oslovení. Svůj souhlas můžete odvolat a vybrané cookies odmítnout prostřednictvím linků níže. Více informací Změnit nastavení Rozumím