V Brizziho druhém románu jsme zase v Římě, nakonec kde jinde, když je Říman, a hlavní hrdina je muž ve středních letech, kdo jiný, když autor je ve středních letech? Diego Anastasi je veleúspěšný advokát, ale stačí to pro život? Nějak ho to přestává bavit. Co s tím? Je to DEPRESE!? Únava materiálu? Krize středního věku? Neví si rady. Hledá pomoc u přátel, má jich přece spousty, ale oni zrovna teď nemají čas ho poslouchat. Diego se nakonec ani nediví, vždyť on na ně taky neměl čas, když ho potřebovali. Jeho bývalá žena mu doporučí psychiatra. Diegovi, který celý život vše bere s bohorovným nadhledem, připadá ten „bobr“ směšný, není se co divit, když na něj vyrukuje s dotazem: „Existuje něco důležitého, co bych měl vědět, než půjdeme víc do hloubky? Ve smyslu… velké anomálie vzhledem k životu průměrného muže, něčeho, v čem se odlišujete v dobrém či zlém. Například byl jste ve vězení? Probral jste se po měsíci z kómatu? Porazil jste chodce? Jako malého vás ponechali napospas v džungli a vychovaly vás opice?“ To přece nemůže myslet vážně, uvažuje Diego… absolvuje ale několik sezení, nechá se vyprovokovat ke vzpomínkám na dětství, krok za krokem projde svými vztahy s rodinou, přáteli i láskami a přijme diagnózu i psychofarmaka. Ale stále má pocit, že to není ono, co ho znovu nastartuje. Musí udělat ještě něco! Rozhodne se tedy „páchat“ dobro. Dobročinné akce většinou nedopadnou, jak si představoval, ale nakonec tak zlé to zas není… ono totiž mezi „mít někoho rád“ a „rád někomu pomoci“ je sakra velký rozdíl!
Brizzi píše své romány jako scénáře. Rychlý sled obrazů, nečekané střihy. Občas se zastaví na detailu, někdy děj pádí a na detaily se neohlíží a člověk by čekal, že dořekne, a on vás naopak nechá domýšlet. Je to po dlouhé době radostné čtení na vážné téma. Dost podobné stylu jiného scenáristy a režiséra Patrika Hartla.
Hodnocení: 85 %
Autorka: Eva Nováková
Napsat komentář