Sybilla alias Billie Flanaganová, manželka, matka, kamarádka, sebevědomá a volnomyšlenkářská žena, která stojí v centru románu Janelle Brown, a přitom se v něm sama mihne okrajově, a to doslova – v prologu a epilogu. Téměř vše, co se o ní dozvídáme, je zprostředkované. Nevidíme Billie, vidíme její odraz ve vzpomínkách manžela Jonathana, vizích dcery Olive a vyprávění nejlepší kamarádky Harmony. Není to Billie samotná, ale slepenec představ, které o ní mají její blízcí. A v tom je zakopaný pes. Můžeme někoho doopravdy znát?
Uplynul rok od chvíle, kdy se Billie nevrátila domů ze své sólo výpravy do hor. Ztratila se v lesích a umřela hlady? Spadla do rokle a zlomila si vaz? Utopila se? Napadlo ji nějaké zvíře? To nikdo neví. Jediné, co po ní zbylo, je pohorka zabořená do bláta na břehu řeky a rozbitý mobil. Teď, když přišel čas prohlásit Sybillu Flanaganovou oficiálně za mrtvou, začne stále truchlící Olive pochybovat. A z těch pochybností se zhmotní vize, ve kterých ji matka vybízí, aby ji začala doopravdy hledat. Nebo je to naopak?
Hlavní postavou nemusí být nutně Billie. Záleží na úhlu pohledu. Billie, která neustále stojí v pozadí a motivuje činy ostatních postav, vlastně slouží jako záminka k rozkrytí psychologie zejména její dcery a manžela. Olive je ve věku, kdy se vyrovnává sama se sebou, hledá se, a do toho musí překonat ztrátu matky, se kterou si byla tak blízká. Svému otci se navzdory jeho snahám (nebo spíš právě kvůli nim) vzdaluje. A Jonathan svou náhlou osamělost utápí ve whisky. Každý se s žalem vyrovnává po svém.
Delší kapitoly v er-formě střídají kratší úryvky z Jonathanovy knihy v ich-formě, z memoáru nazvaného Tam, kde se hory dotýkají oblohy, v němž vzpomíná na společný život s Billie. Autorka se tu pokusila oživit formální strukturu svého románu, ale její záměr vyšel tak trochu naprázdno. Posílila tím do určité míry svou ústřední myšlenku – lidé nejsou totéž, jako to, co si o nich myslíme. Vyprávění v ostatních kapitolách však dává stejně tak nahlédnout do Jonathanova nitra a postihuje vývoj jeho vztahu ke zmizelé Billie, od smutku přes vztek po smíření.
První polovina knihy je pomalá, napětí jaksi stagnuje na mrtvém bodě. Použití přítomného času, které vyprávění zpočátku příjemně dynamizuje, se najednou vytrácí, a vrací se jen sporadicky. Navíc se nemůžu zbavit dojmu, že zejména Jonathanovo chování je iracionální, málo uvěřitelné. Když zůstal s Olive sám, vzdal se kariéry novináře (mimochodem autorka je sama bývalá novinářka) a pravidelného příjmu, aby přijal nabídku napsat knihu o Billie. Bankovní konto vyluxované, peníze z životní pojistky v nedohlednu, záloha na honorář je za chvíli tatam a k tomu dospívající dcera na krku.
Šel by člověk v tak vypjaté situaci, jakou ztráta partnera určitě je, do nejistoty svobodného povolání, když ví, že musí z něčeho uživit dítě (které navíc chodí na soukromou, pořádně drahou střední školu)? Těžko říct. Já jsem o tom v průběhu čtení mnohokrát zapochybovala. Měla jsem obecně potíž udělat si na postavy nějaký názor, navázat s nimi vztah, milovat je, nenávidět je, nedokázala jsem se do nich vcítit. Možná proto jsem se první půlkou románu dlouho prokousávala. Ale to je všechno otázka osobního čtenářského prožitku, každý může vnímat postavy a jejich jednání po svém. Možná můj prožitek ovlivnil překlad Lucie Menclíkové, který mi vůbec nesedl a knize podle mě moc neprospěl.
Pak se to na pár desítek stran zlomí. Přichází ten vytoužený moment, kdy jen nerada odkládám rozečtenou knihu (bez ohledu na drhnoucí překlad). Začne se odkrývat utajovaná minulost Billie, která by mohla děj rozhýbat novým směrem. Jenže konec mě zase zklame. A to je všechno? říkám si. Ještěže následoval epilog, který mi nepatrně vylepšil mínění o tomto románu. Bohužel ne víc než nepatrně, protože pointa pro mě (a to zdůrazňuji, protože to je můj subjektivní dojem) vůbec nebyla překvapivá. Vlastně mě na ni navedla už anotace nakladatele a celou dobu jsem jen čekala, kdy se potvrdí. Bez epilogu by bylo rozuzlení trochu plané. Naštěstí tam byl.
Thriller, hlásá hrdě obálka knihy Naposledy se ohlédni. Jenže předvídatelnost není zrovna vlastnost, kterou od dobrého thrilleru očekávám. Tato žánrová nálepka není úplně trefná a může u čtenářů, kteří se na ni nechají zlákat, vyvolat určité zklamání. Netvrdím však, že v tomto románu thrillerové prvky vůbec nenajdete. Pokud neholdujete temným severským thrillerům a máte rádi spíše psychologické romány s kapkou napětí, může vás kniha Janelle Brown rozhodně oslovit. Její slabinou je – navzdory označení „světový bestseller č. 1“ – kvalitativní rozkolísanost, přesto tento příběh stojí za přečtení, už pro jistou dávku rafinovanosti a také mystiky, která otřásá světem racionality.
Michaela Doubravová
Napsat komentář