Já chci žít fair-play

Andrea Sedláčková se po pětileté odmlce (a když počítáme film určený pro kina, tak dokonce po dvanáctileté) vrací na scénu, nejen coby režisérka, ale i jakožto autorka scénáře. Dosavadní filmografie jasně ukazuje její zálibu v komornějších psychologických dramatech, kde sice je čas od času místo pro úsměv či zasmání, vesměs jde ale o hořkou a až něčím tísnivou podívanou, ukotvenou v letech minulých. Trend naší kinematografie se opakovaně vracet a vypořádávat s obdobím minulého režimu na sebe nasál bacil dvojího druhu. Buďto jde o zbytečně chlácholivé tragikomedie, nebo o vážné, přesto jaksi kompromisy otupené, výpovědi. Sedláčková se ve Fair Play kloní ke strategii nic nepřikrášlovat, koncept příběhu jí však (úmyslně?) moc nedovoluje být krutější, a tak by se mohl její nejnovější film velmi snadno přidat ke druhé uvedené skupince. Vlastně to ale překvapí (a zamrzí), neboť právě její koncentrace na dvě ústřední hrdinky – matku a dceru – stejně jako na jeden ústřední konflikt (kdy souhlasit s dopingem je vlastně jako souhlasit s daným režimem) by mohl pobídnout k mnohem niternější sondě života za socialismu. K té ale zcela nedochází.

Sedláčková se pohybuje mezi prostředím cvičiště a domácností, poukazuje na fakt, že trenér (skvělý Roman Luknár) za Annu sice bojuje, ale její hájení má své hranice, hranice, kdy se z jeho role trenéra může dost dobře stát vyděděnec. Matka Anny (Aňa Geislerová) měla kdysi problémy s režimem, nyní díky přepisování zakázaných textů překračuje také svoji hranici, její minulost a vlastně i motivaci současného jednání obestírá až příliš mnoho mlhy. A tak je to i s dalšími motivy. Víme, k čemu se zhruba vztahují, že je zde nějaké riziko, nějaký postih, ale vzájemné příčiny a následky jako by se neustále vynořovaly a zapouštěly do této mlhy.

Jednu významnou přednost však v daném kontextu dosavadní polistopadové produkce Fair Play má. Sevřený a kvalitativně vyrovnaný herecký ansámbl. Kromě uvedené trojice, je zde i Igor Bareš coby ten z druhého břehu, jenž polidšťuje jindy mnohdy neživotné záporné kreatury. Herecká konstelace a sympatičtí hrdinové, v čele s Annou, respektive působivou Judit Bárdos, jak se zdá ale má problém ne v režii, ale v samotném scénáři. Režie totiž zobrazuje daný svět bez nánosu retro nostalgie, soustředí se na hrdiny, ale zápasí s tím, co se zaneslo do literární přípravy filmu. Vlastně mnohé napovídá i fakt, že (údajně) prošel scénář takřka dvaceti verzemi, což nesvědčí nic o pečlivosti, nýbrž o sklonu k bezradnosti. Proto ona mlha, proto nevyužitý potenciál, který film v sobě nese. Přesto zde zůstávají ostatní klady a díky nim je možné považovat Fair Play za nejkompaktnější a nejvydařenější film od Sedláčkové. A také jeden z těch nadprůměrných, které u nás vznikly.

Hodnocení: 80 %

Autor: Lukáš Gregor

Sdílet

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *