Film jako dobře vypadající chlebíček

Vzniká otázka, zda se na kvalitách filmu více podepsala Millerova režijní nezkušenost, nebo Rodriguezova opakovaně potvrzená neschopnost udržet dílo v pevných otěžích. Druhý díl Sin City by se měl především soustředit na sešit s názvem Ženská, pro kterou bych vraždil, Rodriguezovi to ovšem přišlo málo a vměstnal do snímku ještě další dva drobnější příběhy. Jeden velmi prostoduchý (stejné přídavné jméno si můžete přidat i k charakteristice hlavní postavy, tanečnice Nancy), druhý nijak zvlášť nevybudovaný. Následky na sebe nenechaly čekat. Ústřední látka tím rozbředla, a to i přesto, že má právě ona nejvíce hustoty a potenciálu nepůsobit jen jako působivý plakát, ale také něco divákům sdělovat.

Zatímco komiksový způsob vyprávění Millerovi očividně sedí, mnohé si můžeme dotvářet, ve zdánlivě jednoduchých kresbách se skýtá bohatá obrazová hra a ironie, ve filmovém přenosu dochází k baroknímu nabobtnání. Možná, že kdyby byl Rodriguez obdařen pudem pracovat s úsečným (a pichlavým) minimalismem, namísto své neúměrné chuti využít všechny nápady, které projdou hlavou, i filmová verze by fungovala. Už první Sin City doplácelo na svůj nesourodý vnitřní rytmus, u pokračování se snad o něm ani nedá hovořit. Rodriguez zkrátka vyprávět neumí, má v sobě neustále to své amatérství, které však v rané době mělo punc kouzla, ale s vyššími rozpočty a režisérovou lačností balancuje na hranici neumětelství.

Dost možná, že výše vypsané soudy budou překvapovat – vždyť film vypadá tak zajímavě. No ano, Sin City: Ženská, pro kterou bych vraždil má cool vzhled. Ti, kteří baží právě jen a pouze po něm (bez ohledu na jeho funkčnost, a tedy i dramaturgickou významovost), budou při koukání pravděpodobně výskat radostí. Efektní záběry s kombinací kontrastu bílé a černé, občasného zapojení barev, různých druhů rychlosti pohybů, stejně jako silná stylizace prostředí – to vše rozhodně film ozvláštňuje. Jde však efekt pro sebe samý a mnohdy na hranici kýče. Zvláště u větších akčních scén bitek by se chtělo až smát, kdyby vizuál a pohyb herců v digitálně vytvořeném prostředí nebyl ovanut jakýmsi trapnem.

Sin City asi chce být hlavně vizuálně zajímavé, rozhodně je ale souběžně s tou vizualitou obsahově prázdné. Ne snad, že by i při čtení Millerovy předlohy docházelo k nějakému hlubšímu souznění s postavami, ale ve filmu vám budou s největší pravděpodobností všechny zcela ukradené. Tedy… snad až na jednu, na tu onu ženskou v podání Evy Green. Má pod kůží hrozivost, člověk se jí bojí, ale je jí současně fascinován (stejně jako muži polapeni do jejích osidel). Není se čemu divit, že právě scény s ní mají tu nejzajímavější hloubku. Jsou hravější, ale ne prvoplánově efektní, fungují v souznění s její postavou. A ano, možná že teď tohle píšu proto, že Eva Green hraje prakticky stále bez oděvu…

Rozpaky. Možná že by u hodnocení stačilo tohle slovo. Film funguje jako chlebíček, který nepatří mezi to nejlepší, co na tácu najdete, pravděpodobně bude lépe vypadat, než chutnat. Rozpaky vzbuzuje především díky potenciálu, který v sobě má, ale který zůstal někde v kuchyni, kam se připletl zkrátka kuchař na záskok.

P.S.: Ale abych nebyl pouze škarohlíd, tak při sledování filmu na Blu-Ray disku skutečně hezky vyniká práce s barvami. A křivky Evy Green… no, ale to už je na jiné povídání…

Hodnocení: 70 %

Autor: Lukáš Gregor

Sdílet

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *