Sidney Lumet už deset let před Dvanácti rozhněvanými muži sbíral režijní zkušenosti v televizní produkci. Televizní formát mu ostatně značně ovlivnil i podobu jeho prvního slavného režijního počinu. Dvanáct rozhněvaných mužů z roku 1957 sleduje takřka v reálném čase zasedání dvanáctičlenné poroty, která má rozhodnout o vině či nevině mladíka, souzeného za zavraždění vlastního otce. Lumet přísně sleduje jen a pouze onen tucet mužů v uzavřené místnosti. I přestože se v průběhu dialogů ocitáme v rekonstrukcích případu, nikdy neopouštíme vytyčený prostor a ústřední postavy. Obraz má tak dva plány. Jeden zaznamenávaný a překládaný (porotci, kteří hovoří) a druhý, jenž si oni (a s nimi i divák) musí sám v hlavě sestavit. Z toho logicky vyplývá, že Lumetova režie se opírá o co nejpečlivější choreografii dvanácti postav v malém prostoru. Přecházení z místa na místo, odkládání saka, promnutí očí, propocené košile, nahlížení z oken… herecká akce se skládá z drobných, leč pro charakterizaci postav mnohdy důležitých gest a znaků. A druhý pilíř představuje typologie jednotlivých porotců. V obsazení sice rozpoznáme řadu herců, kteří se v dané éře objevovali často, byť ve vedlejších rolích, jeden z nich však z řady zcela vyčnívá. A to nejen svým běloskvoucím oblekem. Henry Fonda strhává od samého počátku na sebe pozornost, nejprve však coby vizuální bod, poté jako jediný porotce, který odmítá hlasovat pro vinu souzeného mladíka.
Následující děj zachycuje souboj argumentů, kdy však mnohdy – zvláště s postupujícím časem a také dusnem, které místnost spaluje – argumenty ustupují emocím, dojmům a zkratům. Lumetova režie nepřestává být umírněná, dynamika vzniká především v konfrontaci postav, nikoliv pomocí změn rytmu záběrů nebo odlišného snímání kamerou. Jako by se chtěl Lumet zdržet divákova ovlivňování, Dvanáct rozhněvaných mužů má poutat především díky tomu, o čem/o kom vypráví, nikoliv jak. Pochopitelně i tato „formální střízlivost“ a nenápadnost je velmi pečlivě konstruovaná, jinak by film nemohl vyznít tak intenzivně, jak se mu to i po šedesáti letech daří.
Mimochodem, když padla zmínka o šesti desetiletích, které film dělí od naší přítomnosti… vlastně to udivuje, neboť by mohl být sotva rok starý. Zpracovává témata natolik univerzální a (v některých případech bohužel) stále aktuální, že nemůže pravděpodobně nikdy působit zastarale. Hranice vlastní zodpovědnosti, morální integrity, ale i strachu z cizího se střetávají na velmi malé ploše, o to výbušnější dílo je. Dvanáct rozhněvaných mužů tehdy Lumetovy otevřelo dveře k dalším filmům a pro dějiny kinematografie jde o nezpochybnitelný počin, kterým Hollywood víří hladinu (nejen) americké společnosti a jejích předsudků.
Hodnocení: 95 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář