Nepatřím mezi „tolkienofily“ či jak se jim říká. Pána prstenů jsem se pokoušel třikrát rozečíst, u filmů jsem se vrtěl a v případě prvního Hobita kromě nudy cítil hlavně jakousi lítost, že z pohádkového příběhu, ke kterému jsem se coby jinoch rád vracel, vznikl Pán prstenů 2.0. Pravděpodobně za to může tento blog, možná i má podivná potřeba úplně nelámat hůl, že jsem se na Šmakovu dračí poušť podíval. A potkal jsem se s překvapením.
Petera Jacksona jako jiní neobviňuji z toho, že roztáhnul útlou knihu o cestě Hobita tam a zase zpátky do tří tříhodinových velkofilmů kvůli penězům (však mu je i studiu přejme), ale z toho, že třeba v tom nejsou peníze, ale neschopnost adaptovat literaturu. Takové přísné nařčení nyní schovávám do kapsy. V pokračování Hobita totiž Jackson rozvířil hladiny. Setkáme se zde nejen s větší dávkou akce (což je tak nějak přirozené s ohledem na vývoj děje), ale i vizuálních nápadů a také humoru. Jako celek se Šmakova dračí poušť mnohem více podobá mé dětské radosti z knihy – ne knize samotné. Fim charakterizuje epičnost skloubená s hravostí z maličkostí. A také tak nějak všudypřítomné poťouchlosti.
To, co nyní opěvuji, dost možná jiní budou zatracovat. Ale akční scény, které svou choreografií hraničí až s animovanou groteskou (v případě sudů ve vodě s počítačovou hrou), mě neskonale bavily. Dost bylo patetických výroků a tváří. Už i ten Gandalf vzdychá ustaraně a kouká srdceteple mnohem méně. Ne že by psychologie postav a jejich vývoj ustrnul, například z Hobita se stává protřelejší mladý muž, z Thorina Pavézy rozporuplnější bytost ovládaná mstou a bývalou slávou (dost možná ale také touhou po bohatství a vládě). „Hobití dvojka“ však mnohem více připomíná blockbustery, které se neberou tak vážně.
Film má nepřekvapivých 160 minut, překvapivě v něm ale scházejí prostoje. Nádechů a příprav na akci zde najdeme jen poskrovnu, kolize střídá kolizi (úmyslně neprozrazuji neznalým o jaké kolize se jedná), plátno navíc obohacují nové postavy a v neposlední řadě se konečně dočkáme i probuzeného Šmaka. Právě finální podobu draka před diváky autoři pečlivě střežili, však minulý díl končil pouze jeho okem, které naznačovalo přerušení období klidu. Na probuzení si ale vlastně musíme počkat až do poslední čtvrtiny druhého dílu (Šmak asi zase usnul či co). To nevadí, protože tentokrát už trpaslíci nezpívají, Gandalf ve filmu je jen málo a spíše jedná než kouká, Hobit nápodobně.
Ale zpět k drakovi. Jeho vizuální podoba vás ničím zvlášť neohromí, hadí pohyb mezi sloupy je ale dostatečně efektní, už díky hromadě přehromadě zlata, na/v němž se drak vrtí. A finále filmu je oproti tomu předchozímu mnohem silnější, vždyť kolikrát jsme už viděli film skončit velkým detailem na oko/oči, které naznačují obživnutí? Tentokrát si pro nás Jackson připravil tečku, která velmi příjemně zamrazí – příjemně proto, neboť začnete na závěrečný díl trilogie i těšit, i přes onu počáteční skepsi.
Radost ale bude plynout i ze sledování bonusového disku. Peter Jackson a jeho tým si dával záležet na vhledech do procesu natáčení, uměl využít sociální sítě (zvláště pak Twitter), což jen napomáhá k výslednému množství materiálů a podobě, kterou disk nabízí. Pravděpodobně nejpodařenější je zhruba čtyřicetiminutový přehled jednotlivých procesů během natáčení, od doby, kdy velmi brzy vstáváme, až po konec dne. Když takový dokument sledujete, můžete buďto závidět všem zúčastněným, nebo se hřejivě a s klidem zabořit pod deku a oddechnout si, že takový šílený maraton nemusíte absolvovat. Tak či tak, natáčení Hobita – alespoň pro mě – je mnohem zajímavější než výsledný film, a to i přes chválu druhého dílu.
Bonusový disk obsahuje řadu dalších materiálů, také rozhovory s tvůrci, které neplavou po povrchu, přesto lze vycítit, že by se toho dala odkrýt ještě hromada – tu si však pravděpodobně schovává studio na nějaké speciální edice.
Hodnocení: 90 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář