Druhé kolo v ringu s pohanskými bohy

Martin Fridrich v minulém díle umřel… ale hned na prvních stránkách druhé Perunovy krve se zase navrací mezi živé a zjišťuje, že má na své straně bytosti, od kterých by to rozhodně nečekal. Ovšem ani zázračné vzkříšení neřeší jeho problémy. Podlá bohyně Chors teď vlastní hned dva božské artefakty, což jí propůjčilo pěknou dávku moci, Martin sám je někde v útrobách pražské kanalizace s poněkud nepřitažlivou, po něm toužící příšerkou a jeho přátelé Libor a Markéta jsou ve smrtelném nebezpečí, protože Chors si je nechala pro své vlastní účely. A jak ji známe, nic dobrého pro ně nechystá.

Martin tak musí zmobilizovat všechny svoje síly a zachránit kamarády i bez toho, aby mu v žilách kolovala božská energie od Chors – i když nějaké vílí výpomoci se mu přece jen dostane. A navíc musí zabránit tomu, aby Chors posbírala všechny božské artefakty, protože to by mohlo mít za následek skutečnou katastrofu. Nezbývá tedy, než vyhledat samotného Peruna – šušká se, že se tenhle pohanský šéf dal na křesťanství.

František Kotleta zkrátka navazuje rovnou tam, kde přestal – uprostřed zběsilého vyvražďování na bitevním poli hned tří znepřátelených božských klanů. A obyčejný smrtelník Martin musí spojit síly s ledaským, aby se z toho všeho dostal a ještě tak bokem zachránil svět. Naštěstí na to opět není sám. I když Libor s Markétou tak trochu ustupují do pozadí, získává v závěrečném díle novou parťačku – Nyju, což je dost nezničitelná krasotinka s nejedním tajemstvím. A dočkáme se dokonce… no, romantiky, ale samozřejmě v Kotletově podání.

Druhý díl je vlastně stejný, jako ten první, dostanete přesně to, zač jste zaplatili. Jedna akční řežba střídá druhou a tentokrát Martina nemůže zastavit ani to, že je mrtvý. I když zápletka příběhu postupně graduje, nestává se o nic komplikovanější a všechno prostě frčí na základě nekončícího propleteného řetězce akčních scén. Kotleta už nemusí vysvětlovat a uvádět do děje, po krátké úvodní rekapitulaci „v minulém díle jste viděli“ už prostě sešlápne plyn až k podlaze a jede, protože karty byly rozdány a už je čas pouze na hraní.

I když v druhém díle možná trochu ubylo sexu, rozhodně nezmizely detailní popisy všelijakých nechutných zranění a způsobů zabití. Kotleta se dál vyžívá v naturalistickém popisu každé rvačky a žádná zvrácenost mu není cizí. Ale vlastně zde můžeme pozorovat i tak trochu pokrok. Román už není bezhlavou jízdou vpřed, tempo se občas zpomalí k drobnějšímu zamyšlení či dokonce k nějaké dějové odbočce, čtenář má zkrátka čas se nadechnout. A i když zatvrzelí milovníci akce budou brblat, že to je spíše ke škodě, ostatní s povděkem kvitují, že Kotleta občas umí i přemýšlet.

Ovšem nečekejte žádnou velkou filozofii, květinky a koťátka. Všechno pořád jede jako na drátkách a text se hemží originálními hláškami, které vás občas přimějí protočit oči a občas slušně polechtají bránici.

A když se všechno přiblíží do epického finále… Kotleta trochu zakolísá. Ne, není to špatné, není to nepromyšlené, stále to má spád. Ale tomu, co předvedl v Bratrstvu krve, se zakončení perunovského románu nevyrovnalo. To však nic nemění na tom, že konec je stejný jako celý zbytek románu – zběsilý, náhlý a rychlý.

Druhý díl Perunovy krve je tak určen všem, kteří si první část užili, kteří se potřebují odreagovat u něčeho lehčího – a pro ty, kteří čekají na dalšího Kulhánka. Kotletův napůl reálný a napůl naprosto neuvěřitelný svět je živým, šťavnatým výletem někam úplně jinam.

Hodnocení: 70 %

Autorka: Kateřina Stupková

K dispozici je i e-kniha.

Sdílet

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *