Druhá cesta na Kontinent se staronovými hrdiny

7. 2. 2017 v 12.18

Pokračování neobvyklé fantasy Město schodů je tady a je velkým překvapením – Robert Jackson Bennett totiž obrovsky autorsky zariskoval a vyměnil… všechno. Hrdiny, prostředí, hlavní myšlenku. Jak se mu tahle šaráda podařila?

Město schodů vyšlo předloni na podzim a pro mě to byl na poli fantasy dost nový zážitek. Ukázalo se totiž, že fantasy příběhy se dají hrát i dost komorně, bez megalomanských tendencí, draků a všudypřítomné magie. Že se neuvěřitelný a poutavý příběh dá vystavět na základech z politiky, velmi kvalitně uhnětených postav a absence čehokoli kouzelného. A že to funguje a člověk je schopen to zhltnout za dva dny, a pak jen omámeně zírat do zdi a přemýšlet nad tím, co se to vlastně stalo.

Myšlenka světa, který opustila všechna božstva a nechala ho napospas osudu, a tak se teď zmítá v nepokojích, destrukci a vlivu nejrůznějších politických skupin, je skvělá. Kontinent zničený odchodem Bohů i nutností přizpůsobit se novým pořádkům, a hlavně město Bulikov plné schodů, pozůstatků jasnější minulosti i zázraků z doby vlády božstev, je naprosto jedinečným prostředím pro vlastně špionážní thriller. A korunu tomu všemu nasazuje nesourodá dvojice – politická agentka Shara a její tajemník a hlavně bodyguard Sigrud, živoucí postavy se všemi lidskými vadami i přednostmi. Zkrátka zážitek.

Není se tedy čemu divit, že Města mečů jsem se nemohla dočkat. Druhý díl plánované trilogie je nakonec něco úplně jiného, než by čtenář čekal. Ale v určitých ohledech je vlastně ještě lepší než čtenářova očekávání. Robert Jackson Bennett se totiž pustil do velkého hazardu. V první řadě – oblíbené hlavní postavy z druhého dílu odstavil na vedlejší kolej. Shara je mimo dění, sedí v hlavním městě Saypuru a snaží se ze své nově ukořistěné politické funkce rozhýbat svět správným směrem. Sigrud se sice příběhem mihne, ale rozhodně hraje druhé housle. Do popředí se tak dostává někdo úplně jiný – jedna z vedlejších postav prvního dílu, ostřílená vojačka Turyin Mulagheshová. Zadruhé, autor vykročí pryč z osvědčených kulis někam úplně jinam a místo tajuplného, postupně se vzmáhajícího Bulikova čtenářům servíruje upadající ruiny města Voortyaštanu, které bylo kdysi zasvěceno bohyni války a boje a nyní se má stát mezinárodním přístavem – ovšem musí ujít ještě pořádný kus cesty. A zatřetí, zcela se mění hlavní konflikt a hybná síla příběhu – už nejde o život s bohy či bez bohů, ale ještě více o politiku a hlavně o válku, o zkušenost vojáků, o jejich vnitřní i vnější boj a traumata, které jejich krutý svět přináší.

Ale víte co? Tenhle gambling se Bennettovi vyplatil, protože je to prostě boží. Že ten chlápek zkrátka psát umí, to potvrdil v prvním díle a nikdo by se o tom neodvážil pochybovat. Ale že umí psát fakt úplně všechno, to jsem nečekala. A přesto, autor obratně bruslí mezi politickými intrikami a jednotlivými znepřátelenými frakcemi Voortyaštanu, umně splétá svůj fikční svět s reálnými problémy dnešní reality, jako korálky navléká střípky politických debat, záblesků všedních dní, poválečných traumat a zajímavých postaviček na dlouhou nit a tvoří mozaiku, ze které oči přechází. A to všechno ještě v naprosto nádherném grafickém provedení – omrkněte zahraniční obálky a všichni si můžeme sborově kývnout, že na tu naši tedy rozhodně žádné jiné vydání nemá. Ale zpátky k obsahu, protože nebudeme přece soudit knihu podle obalu – ač nádherného.

Generálka Mulagheshová je snad spíše antihrdinkou než čímkoli jiným. Svěřit hlavní roli dámě po padesátce, která mluví jako dlaždič, ztratila veškeré iluze a snad i vůli k životu, rozhodně není krásná a elegantní, v bojích přišla o ruku i spoustu snů a některé vzpomínky z hlavy nikdy nevymaže, to je neobvyklé a odvážné. A já za to Bennettovi tleskám. Turyin je báječná vypravěčka, díky které má děj úplně jinou šťávu než z pohledu pořád trochu uťáplé a spíše intelektuálské Shary, kterou Sigrud často zastiňoval. Mulagheshová nenechá nikoho na pochybách o tom, že tohle je její příběh a že mu zkrátka a dobře kraluje ona. Bennett se rýpe v její psychice a nechává nás prostřednictvím flashbacků zcela přirozeně nahlédnout i do generálčiny minulosti, díky čemuž je čtenářův obrázek mnohem ucelenější.

Samotný příběh, kdy je Turyin vyslána na kontinent pod falešnou záminkou, aby obhlédla napjatou situaci a zjistila pokud možno co nejvíc o podivném kovu, který se ve Voortyaštanu objevil a který by snad stále mohl být božského původu, tak vlastně trochu ustupuje do pozadí. Tím nemyslím, že by byl snad nudný nebo obtěžoval. Právě naopak. Bennett si většinu budování světa a vysvětlivek odbyl už v prvním, občas trošku pomalejším díle, a Město mečů je už daleko ucelenější a plynulejší, dopředu jede konstantním tempem, které se závěrem úspěšně graduje. A akce, té se dočkáte. Až vás to bude mrzet. Ale pořád mi v paměti spíše než vyprávění jako takové utkvěli jeho protagonisté a taky jakési abstraktnější poselství o tom, jaké následky má válka a násilí na nás, lidských bytostech.

Město mečů rozhodně není filozofickým traktátem o smyslu světa, ale chytrou fantasy knížkou, která se nebojí kombinovat humor, upřímnost i kouzla s vážnějšími tématy. A která vlastně funguje stejně dobře jako ucelený samostatný román i jako pokračování prvního dílu. Plánované trojky se tak nemůžu dočkat a doufám, že se bude autor držet svého trendu, díky kterému jako čtenář absolutně netuším, co můžu čekat.

Hodnocení: 98 %

Autorka: Katka Stupková

Komentáře k článku

(Nebude zobrazen v komentáři)

Související

Mohlo by vás zajímat

Náš web zlepšujme pomocí cookies. Do vašeho zařízení ukládáme také cookies třetích stran. Pokud nám dáte souhlas, můžeme náš web také přizpůsobit podle vašeho chování při jeho prohlížení a s vaším souhlasem tyto informace také předat reklamním společnostem a sociálním sítím, aby vám zobrazily cílenou reklamu nebo za účelem e-mailového oslovení. Svůj souhlas můžete odvolat a vybrané cookies odmítnout prostřednictvím linků níže. Více informací Změnit nastavení Rozumím