Trh s uměním má své zákonitosti a Phillip Hook (díky své mnohaleté zkušenosti z pozice ředitele renomovaných aukčních domů Sotheby’s a Christie’s) umí tento specifický svět trefně popsat. Své vyprávění prošpikovává patřičnou dávkou ironie, humoru i nadhledu. Působí to velice svěže, realisticky a absurdně současně, ostatně i on sám byl celý život součástí tohoto divadla s uměním.
Snídaně u Sothebyho je odborná knížka o tom, jak funguje prodej umění. Díky jazykovému stylu autora však není odsouzena k tomu zdobit knihovničky úzkého kruhu odborníků. I laici si vychutnají zábavné historky z praxe, krátké kapitoly a stručné popisy, díky kterým se tento průvodce světem umění čte lehce a vykouzlí vám nejeden úsměv na tváři.
Tematicky je publikace rozdělena podle aukčních kategorií, což přispívá k logice řazení informací – neznalého čtenáře seznamuje s prvky trhu s uměním, odborník jede podle zajetých pravidel. Stejně tak prochází autor krok po kroku aspekty působivosti obrazu – např. barva, autentičnost ale i rámování nebo restaurování. Vzhledem k tomu, že byl Phillip Hook ředitelem obou nejvýznamnějších aukčních síní světa, v poslední třetině knihy se poměrně štědře věnuje i historii a příběhům obou institucí.
Žádné umělecké dílo jsem si zatím nekoupila a za celý svůj život patrně ani nekoupím – nepovažuji se tedy za odborníka, ale zároveň nejsem v oblasti výtvarného umění ani úplným laikem. A asi právě díky nedosažitelnosti tohoto světa, tajemství i posměchu mě kniha zaujala. Čtenářům jako já bych doporučila se prvně seznámit s druhou polovinou – prolustrovat slovníček, zjistit něco o Sotheby’s a Christies’ nebo o charakteru sběratelů a obchodníků s uměním (kdo jsou a proč jsou ochotni investovat statisíce dolarů do umění). Teprve pak bych přistoupila k jednotlivým částem, které se týkají konkrétních kategorií, témat a umělců.
Škoda jen, že je v knize jen malé množství doprovodného obrazového materiálu, těch pár fotografií, které se přece jenom vešly, jsou navíc jen v černobílém provedení. Vždyť jde o knihu o umění, kde na každé straně padají jména umělců a jejich děl jako kulky na bitevním poli!
V každém případě je však Snídaně u Sothebyho velmi poutavým čtením ve stylu “behind the scenes”, což je – řekněme si to narovinu – dnes opravdu trendy. Na druhou stranu si nemohu odepřít pocit, že je publikace dobře provedeným marketingovým tahem s cílem zpopularizovat trh s uměním (nebo jde o vedlejší produkt jednoho životního příběhu?). Ať je to tak či onak, Phillip Hook je skvělým vypravěčem, který vás svým suchým smyslem pro humor pobaví.
Po přečtení knihy se sice profesionály nestanete, ale získáte dostatečný přehled a vhled do této specifické business sféry. Jistá dávka komerčnosti k umění prostě patří. Aukce je ideální prostředek prodeje umění, komodity, jejíž hodnota neplyne přímo z její podstaty, ani ji nelze objektivně změřit, zato ji lze nesmírně nafouknout za pomoci fantazie, ctižádosti a lidské řevnivosti. Každá kapitola vás udiví nějakým svým zjištěním. Ať už budete číst o umělcích, kteří měli to štěstí a zemřeli mladí nebo těch, kteří takové štěstí neměli a být tomu naopak, jejich díla mají dnes několikanásobně vyšší hodnotu.
U jednoho Mattisova interiéru s dámou Hook například konstatuje fakt, že přestože má obraz perfektní předpoklady pro vysokou cenu (jako je barevné pozadí, světlo, ladná ženská postava), zobrazená dáma se neusmívá. “Stačilo by ústa srovnat do neutrální přímky a hodnota obrazu by se zdvojnásobila, či možná dokonce ztrojnásobila. Úsměv by ji zečtyřnásobil. Pokušení přimět restaurátora, aby se dopustil drobné opravy a jediným tahem štětce obraz vylepšil, bylo téměř neodolatelné. Někdy se zdá až nepochopitelné, že si umělci podobné věci neuvědomovali nebo je zanedbávali. Co se asi Matisseovi honilo hlavou? Copak neměl kouska slitování s budoucími generacemi obchodníků a licitátorů a s jejich srdnatým úsilím najít pro jeho dílo kupce?” Právě v takovém lehce sebeironickém duchu se trefuje do vlastních řad po celou dobu. Podobně je to s výše zmiňovanou předčasnou smrtí umělců: “Z pohledu současného trhu s uměním dojdeme k nemilosrdnému závěru: většina těchto umělců (pozn. red. tvořících před 1. sv. válkou) by po sobě zanechala hlubší a vyrovnanější otisk v dějinách uměních, kdyby ve válce zemřela, než ji přežila.” Obecně vzato, čím dřív umělec umírá, tím lépe. Body plus (desítky stovky tisíc) pak přičítají například i psychické nemoci, krásné ženy, srdceryvné životní příběhy apod.
Absurdní? Vítejte ve světe businessu s uměním, kde kupec touží po potvrzení svého postavení a významu a kde hlavní roli hrají peníze.
Hodnocení: 91 %
Autorka: Anežka Adamíková
Napsat komentář