Pět uncí zlata je těžkých pět uncí. V kapse mě podivně tížily, jako by mě chtěly zadržet na místě, a nikoli se stát prostředkem mého úniku ze světa a místa, kde by po mně nikdo netruchlil, kdybych beze slova a beze stopy zmizel.
Nápad spojit text o novinkách, které si v edici Světová knihovna na září připravil Odeon, má svoji logiku. Nejenže se potkávají svým českým vydáním v totožném čase, ale obě mi přivodily velmi podobné pocity. Snad pro téma, které je spojuje, snad pro styl, jímž si jsou oba autoři tak podobní. A vlastně i pro zakotvení do ne tak dávné minulosti, která se nás nejen v učebnicích dějepisu dotkla.
Toni Morrisonová se stala první Afroameričankou, jejíž dílo získalo Nobelovu cenu za literaturu. Potěšila ji bezesporu i ta od Pullitzera. Pro nás to může znamenat signál, proč její román Domov vzít do rukou. A pomalu číst. Nebude to trvat dlouho, Morrisonová si vystačila se sto dvaceti stranami, přesto čas jako by plynul odlišněji, klidně. Její hlavní hrdina Frank Money se vrací z korejské války a rok 1954 rozhodně nepředstavuje dobu, v níž se může cítit dobře. Má černou kůži a jde zpět domů. Do maloměsta, ve kterém jeho přítomnost vyvolává pachuť nebo ignoranci. Bojoval za zemi, pro kterou dost možná představuje větší přítěž než samotný nepřítel, bojoval a nyní se nedokáže probudit z noční můry. Jeho mysl má šrapnel, jeho duše už jen bolí. Při návratu hledá svoji sestru. Jedinou bytost, pro kterou ještě může mít smysl žít.
Cee se kousla do rtu a přinutila se neuhnout pohledem, nechtěla být jen vyděšeným dítětem, které se odvrací od bezbožných krutostí, jež se na světě odehrávají. Tentokrát se netřásla, ani nezavírala oči.
I na Jozefa Vinicha čeká návrat domů. Jen delší. Stejně tak ale s otazníkem, zda opravdu na konci cesty čeká domov. Místo, kde jsou kořeny. Místo, kde vás nebe obklopí s potřebou vás přivítat. Vinich má slovenské kořeny, ale vyrůstá v Coloradu. Jeho dětství poznamená tragédie, jeho dospívání nemá pokoj od Osudu. S otcem se vrací zpět do Košic, poté narukuje do rakousko-uherské armády. Zatímco Frank Money v Domovu z jedné války přišel, Jozef se ocitá uvnitř. Moc jí nerozumí. Ani nezapadá. Je jiný. Tulák, příliš sžit s divokým lesem. Cizinec, protože na kořeny nikdo z jeho kolegů nedohlédne. Ocitá se v italském zajetí a podaří se mu dostat pryč. A procházet válkou a hledat cestu zpět. Do Colorada. Asi domů.
„Proč nejsi mrtvý jako ti ostatní?“ Pak vstala a nechala mě u toho kuchyňského stolu samotného. Seděl jsem tam, dokud v kamnech nevychladlo.
Číst obě knihy po sobě nabízí další rozměr. Intenzivněji se zanořit do hledání svého místa. Kam vlastně patřím a proč? Co dávám svému domovu a co on dává mě? A jsou zde ztráty, které nelze zahojit? Domov a Dlouhý návrat by mohly dost snadno být eposy o tom, kterak vzdorovat rasismu a vyděděnosti v polovině minulého století v USA nebo jak procházet Evropou, prožívat dobrodružství a přežívat napříč zákopy. Jenže ani Morrisonová a ani Andrew Krivak se touto cestou nevydali. Jejich knihy jsou spíše jako pohlednice. Našli jste je někde na půdě, i přes vrstvu prachu ještě cítíte inkoust, barva zažloutla a zpráva je velmi stručná: „Jsi tady? Jdu za tebou.“ Byla by to šťastná pohlednice, kdyby na místech, kam se píše adresát, nebyl jen jeden jediný symbol. Otazník.
Hodnocení: Domov 75 %, Dlouhý návrat 70 %
Autor: Lukáš Gregor
Zdroj obrázku: CC Celina Flores
Napsat komentář