První, co vás na knize zaujme, je její forma. Je to miniatura, se kterou nestrávíte příliš času. I přístup k vyprávění je jiný. Krátké věty, někdy jen slova. V Národní třídě se na svět díváte očima hlavního hrdiny Vandama a jeho pojetí je velmi úzké, což ovšem příběhu samotnému neškodí, spíš naopak. A vsuvka v podobě „klasického“ vyprávění přijde vhod právě v okamžiku, kdy si říkáte, zda je možné udržet knihu zajímavou jen tímhle způsobem.
Vandam je rváč, řekla bych typický produkt devadesátých let, ale těch špinavých. Kdy se „chlastalo, smažilo, pařilo a chodilo na koncerty“. Republika byla plná nadšenců ze svobody, ale i veksláků a lidí, co to zkrátka nezvládli. Ti dodnes plní Severky po celé zemi. Na každém sídlišti takovou najdete – bar nebo hospodu mezi paneláky, kde blikají hrací automaty, smrdí to pivem a cigaretovým kouřem a bůhví čím ještě. A tam sedí Vandam. A vykládá o životě, protože, víte, musíte se poučit, jinak do vás navalej ty svý moudra, a kdo vám pomůže? Vandam ví, co je správné, jen se rád pere. Vandam je hloupý malý čecháček, co si myslí, že je poslední Říman. Jeho bonmoty jsou prázdné jako odraz jeho zfetované duše. Což je podle mě hlavní příčina případných sporů o tuhle knihu. Vandam nám tak trochu „nastavuje zrcadlo“. Vidíme se v něm? Známe takové lidi a radši se jim obloukem vyhýbáme? Nechceme o nich slyšet. Vytáčí nás Vandamova malomyslnost, prostoduchost a jeho sklony k nacismu? Nebo je to vlastně celé trochu nadsázka, co má provokovat? Je to něco ošklivého, před čím rádi zavřeme oči, tak proč si o tom ještě číst? Národní třída je svým způsobem dokument, a právě to je na ní nejzajímavější, nejsyrovější a nejrealističtější, protože Rudiš uhodil hřebíček na hlavičku, a proto svým hrdinou mnohým pije krev. Protože Vandam existuje. A protože říká, že mu Adolf Hitler zachránil život. Zajímá vás jak? Přečtěte si Národní třídu.
Vandam je zkrátka taková typická Rudišovská postavička, ačkoliv autor sám v jednom z rozhovorů tvrdil, že jde o úplně jiný typ hrdiny než v jeho ostatních knihách. Podle mě ale není nepodobný třeba poslednímu punkerovi z Lipska, jehož bar Helsinky může být určitou paralelou k Severce. Jen je Ole trochu víc cool, to se musí nechat… Národní třída nadchne všechny, kdo mají rádi Rudišovu maličko pozérskou poetiku. Líbil se mi nápad, forma i její naplnění. Pokud snesete pár klišé sloužících samotnému příběhu a zaujaly vás ostatní Rudišovy knihy, bude vás to bavit. Věřte mi. A třeba začnete dělat tři krát třicet kliků. Ať jste nachystaný. Cajk.
Hodnocení: 90 %
Autorka: Tereza Pecková
Zdroj obrázku: Labyrint.net
Napsat komentář