Irena Pavlásková se po pěti letech vrací k celovečerní stopáži. Nemohla si snad vybrat šťavnatější látku, která by měla tak snadnou šanci získat velké diváctvo a tvářit se současně i artově. Vždyť její film vypovídá o umělci – světově ceněném, jehož kvalitu fotografií jako by snad ani nešlo zpochybnit. Ostatně, i postava Saudka ve filmu Fotograf obhajuje sama sebe protiútokem vůči kritikům skrze tezi, že pokud někdo vnímá jeho fotografie/práci jako nevkusnou, sám je prasák, který po takových věcech touží, jen své představy pokrytecky schovává. A podobně si Pavlásková vytvořila i obranný mechanismus proti nespokojeným filmovým recenzentům či divákům. Komu přijde její snímek hloupý, prvoplánový, laciný (a vlastně hraničící s kýčem), bude s největší pravděpodobností zakomplexovaný, nebude mít v sobě odvahu odkrýt své skutečné já (a tedy i pudy), nebo zkrátka Saudkovi jeho úspěch závidí.
Má recenze si otevře dvířka do pokoje těchto pokrytců, protože ani v nejmenším nemám potřebu tajit, že Saudkova tvorba mi je z 90 % velmi nepříjemná. Nevyhovuje mi jeho nakládání s barvami, irituje mě prvoplánová pudovost a hledání erotiky za každým faldem ženského těla. A i když se odstřihnu od svých subjektivních pocitů, nevymluví mi nikdo, že Saudek se točí dlouhá léta v totožném formálním a tematickém kruhu (a ten je ještě dost malý).
Přesto jsem v sobě diváka přenastavil před začátkem filmu tak, abych do děje vstupoval s co nejmenšími předsudky. A sledoval tedy snímek Ireny Pavláskové bez napojení na to, co se mnou Saudkovy fotografie (či Saudek sám) dělá. Udělal jsem (pro celkové vyznění – skóre) recenze jistě dobře, protože Pávláskové nelze upřít filmařskou zručnost.
I přes varující stopáž (133 minut) mne film neobtěžoval, nevlekl se, nenudil. Rytmus, který souzní s neurotickým chováním hlavní postavy, výsledné podobě napomohl. Dynamika vychází i v nakombinování vážnějších a humornějších situací, ze střihu, který si dopomáhá záblesky a ilustracemi fotografií a cvakáním fotoaparátu (naštěstí však ve zdravém množství). Z hudebního podkresu, který využívá i ženského hlasu, jenž nevydává artikulovaná slova, spíše vzdechy – což se k tématu filmu velmi hodí.
A jelikož už slovo téma zaznělo, neobejdu se při hodnocení filmu pohledem na dramaturgii filmu. Pavlásková upřednostňuje epizodičnost vyprávění, což sice může pomoci dynamičtějšímu rytmu, na straně druhé naťukává řadu problémů, které nechává ležet stranou – a vede ve finále k velmi plochému vyznění. Lze tedy vnímat film jen jako skládačku střípků, které si při povídání se Saudkem Pavlásková sesbírala. Dala mu rámec (zacykluje jej) a pojítko v podobě tématu zlých žen, které Saudkovi občas dělají dobře, jindy jej připraví prakticky o vše. Co si z toho mám ale vzít, to netuším. Pravděpodobně zprávu, že Saudek je geniální umělec (a proto má právo být vulgární, buranský, stejně jako sympaticky uzavřený) a musíme jej obdivovat. A mít rádi. A že je vlastně určitou obětí svých obětí (žen), protože je neumí moc odmítat, je naivní (tedy i hodný) a nechá si ublížit a ohrozit kariéru.
Je až paradoxní, že ženská režisérka natočila film, který vůči ženám vyznívá tak sexisticky. Všechny do jedné mi přišly jako kusy masa, které potřebují být plácány po zadnicích Mistrem, být alespoň chvíli poblíž (či u rozkroku). Odvděčí se hysterií, mamonem nebo tím, že zneužijí Saudka k sebeprezentaci. Je možné, že Pavlásková hodlala (například v postavě matky Líby) ukázat, že ženy se mu podvolují, neboť v nich probouzí větší sebedůvěru a ženství. Jenže to by pak nesměl takový (vlastně sympatický a záslužný) akt končit u souloží, kde se pomoc ženě mění v její zneužití.
Z výše uvedeného lze vyčíst, že i když mi filmařsky počin Ireny Pavláskové fungoval (a proto má ode mne 60 %), svým obsahem a vyzněním mě dost možná znechucuje ještě víc, než kdejaký rozhovor se skutečným Saudkem. A nic na tom nemění fakt, že Roden skvěle hraje – to už dávno vím. Jenže takový soud je pochopitelně velmi subjektivní a dokážu si představit, jak mne začnou ostatní kamenovat, protože jsem Mistra nepochopil.
P.S.: Naprosto mi uniká význam prologu a epilogu v podobě setkání Rodena (filmového Saudka) se skutečným Janem Saudkem. Zatímco začátek má utvořit jakési alibi, že si zde nebudeme hrát na realitu (a tedy má umocňovat masku, kterou Saudek neustále nosí), závěr vyznívá prapodivně pateticky.
Hodnocení: 60 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář