Natálie Kocábová aktivně píše od roku 2002, tudíž se právem řadí mezi nejznámější české spisovatelky současnosti. Je sečtělá, moudrá a kulturně vzdělaná. Kdo zná její knihy a měl by za úkol je popsat jedním slovem, nejspíš si vybere adjektivum “kontroverzní”.
Natálie si neláme hlavu s tím, co si o ní kdo myslí, rozhodně nejede mainstream, nesnáší hloupost, ráda šokuje. A když kývla na nabídku psát každý měsíc fejetony do módního časopisu, mě tím rozhodně šokovala. Rozhodla se otevřít lidem a pustit do světa podstatnou část svého soukromí, navíc v době, kdy se jí život převrátil vzhůru nohama. Rozvod, pochyby, hledání nového partnera, hubnutí, tloustnutí, výchova dětí, boj s duchy, smrt.
Tyto měsíční fejetony jí najednou sestavily příběh, který by nedala dohromady ani Rosamunde Pilcherová, natož Natálie Kocábová. A tak zcela nezáměrně autorka vystoupila ze své komfortní zóny a z plánovaného dekadentního deníku nepatrně smutné ženy vznikla romanťárna s happyendem přinášející naději všem opuštěným matkám. Jenže to by nebyla Natálie, aby následně všechny neposlala do háje, neporvala se v hospodě a neřekla všechno, co si myslí naprosto upřímně a bez filtru, tudíž zcela nepřijatelně pro cílovou skupinu čtenářů.
A teď co? Máme tu nádhernou knihu s názvem Nepatrně smutná žena s ilustracemi od Myokard, která obsahuje vtipné, ironické, roztomilé mini příběhy s hlavní hrdinkou, kterou bychom nejradši chytili za flígr propleskli ji z jedné i z druhé strany a přímo do obličeje ji zařvali prskajíc přitom: „Jak se to ksakru chováš?”
No co? No nic. Takový je život. Taková je Natálie. A takoví jsme my všichni. Pro úspěch a budoucí odkaz jsme schopní lhát i svým vlastním deníkům a přetvářet se v to nejlepší, co bychom mohli být. Kdo z nás by dokázal vybalit svůj sarkasmus, přebytečná kila a podělanej život na čtenáře ELLE, publikum, které je zvyklé konzumovat na stránkách časopisu jednu špejli v cukrové vatě za druhou?
Natálie Kocábová se opět nebála kontroverzního počinu. Sepsala v knize Nepatrně smutná žena drsnou realitu, tu, od které většina konzumentů utíká k módním časopisům, ale tak, aby se u toho dalo odpočívat, zasmát se a škodolibě si mnout ruce s myšlenkou, že jsme díkybohu všichni stejně ujetý. A ono to funguje!
Nečekejte vysokou literaturu, filozofické úvahy o životě či odborné pojednání o tom, jak se vyrovnat s rozvodem. Tohle jsou, dámy a pánové, články psané autorkou, která si prochází peklem a pravděpodobně je ráda, že každý měsíc stíhá deadline.
Zbožňuju tu její autentičnost, upřímnost, zlost, agresi, egocentrismus, aroganci a skepsi. Protože je to opravdové. A i když se ke knize vrátit už neplánuju, tuším, že mě stejně jednou dožene a já budu nakonec ráda, že ji ve své knihovně mám.
Karolína Meixnerová
