Něco si vymysli je vlastně dokonalý název pro vůbec první povídkovou sbírku postmoderního amerického spisovatele, jehož záliba v mixu reality s absurdními podivnostmi utváří neúprosnou reflexi naší doby a společnosti. Procházíte-li jednotlivými povídkami, zjistíte, že Palahniuk jako by skutečně měl za cíl jen „něco si vymyslet“. Každý nový krůček do světa jeho/naší zvrácené mysli dává tušit, že autor nemá zábrany a přijde-li dostatečně zvláštní nápad, něco už k němu prostě vymyslí.
Mohla by z toho vzniknout směsice obskurností (což svým způsobem vznikla), díky umu Chucka Palahniuka lze však každý dílek číst pečlivěji a odkrývat další a další vrstvy. Ne nutně hodlá autor „nastavovat zrcadlo“ našemu pokrytectví či zbabělosti převlečené za normálnost a nudu, někdy si pouze vystačí s velmi nekomfortním nakládáním s určitým literárním žánrem – kupříkladu bajkou nebo romancí. Ani v jednom z případů není možné předvídat, kudy se nakonec příběh ubere, žánrová pravidla Palahniuk ctí jen do té míry, dokud nás potřebuje vést slepou cestou. Pak až zlomyslně nastrčí prvky, které i libě znějící věty pojednou ochutí o sliz a my si budeme přát, aby už raději povídka skončila a my si dali nějakou jinou. Jenže… jak správně tušíte, s tou další nám nebude bezpečněji.
Tak tak, Něco si vymysli právě formátem sbírky krátkých útvarů může představovat pro zaryté fanoušky autora koktejl toho, co na něm milují, pro ostatní s velkou pravděpodobností sousto, které si není radno dávat najednou. Pokud to, stejně jako já, uděláte, hrozí vám, že se Palahnikukovy obliby v nechutnostech, zvrácenostech, heretickém zacházení s postavami a způsobem vyprávění, začnete přejídat. Tedy, že vám z ní bude nevolno, že najednou přestanete hledat serióznější výklad povídek (a tvář Chucka Palahniuka) a zůstane vám k pozorování právě jenom tem – až účelový – pokřivený smích.
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář