Vytoužené pokračování série Kostičas se konečně dostává do našich rukou a všichni mají na jazyku jedinou otázku: dočkáme se tady Strážce?
A já vám to schválně neprozradím, protože překvapení a nečekané zvraty a zrady jsou esenciální přísadou kostičasového koktejlu a vy se o ně nechcete připravit. Věřte mi.
Vidořád začíná přesně tam, kde Kostičas skončil: v podzemním vlaku opouštějícím První Šeol, směr scionský Londýn. Ve vagónech se krčí zubožená hrstka vidoucích a šest ze Sedmi pečetí. Paige je od prvního momentu nucena zvykat si na to, že má zpátky svého vidopána, a tudíž se musí z role vůdkyně revoluce stáhnout zpět na pozici věrné kočeny. A to jí dá zabrat víc, než byste možná čekali. Zvlášť když se útěk nevyvede úplně tak, jak si při jeho plánování představovala. Paige jako hledaná osoba stojí před klíčovým rozhodnutím – pojede dál na vlastní pěst, bez peněz a pomoci, nebo se znovu poddá Jaxonovi výměnou za jeho ochranu a podporu? Nebo je tady ještě nějaká třetí cesta a mohla by se do bojů o moc zapojit víc napřímo?
Vidořád hned na začátku nasadí tempo, které vám vyrazí vzduch z plic a bez dlouhých úvodů vás posadí do rozjetého vlaku – doslova. Když po zběsilém úprku o život přijde trocha zklidnění, autorka na vás nahrne další várku informací, po kterých jste tak prahli. Vykoupe vás v každodenním bahnu světa „nepřirozených“ a ačkoli se jím budete zalykat, budete chtít víc. Jak funguje syndikát? Za jakých okolností se volí nový Kmotr? Co vlastně Sedm pečetí i další gangy celé dny dělají? Jak vypadá život vidoucích, když zrovna nejsou zavření v trestanecké kolonii? A kde se tu sakra vzali Refájci?
Samantha Shannonová informace pečlivě odměřuje a váží a podává je po lžičkách – přesně tak, abyste měli dost času je zpracovat a abyste pořád toužili po dalších. A k frontálnímu útoku sem tam odhazuje podstatné střípky i jen tak mimochodem a co odstavec se ukáže, jak je důležité dávat cestou pozor.
Vidořád je na jednu stranu úplně jiný než Kostičas. Hraje se na odlišném hřišti, s jinými hráči a pravidly. Jedno ale zůstává stejné – neskutečná poutavost vyprávěného příběhu. Vidořád prostě vezmete do rukou a nepustíte, dokud z něj nevyucnete i to poslední písmenko. Tam, kde v prvním díle příběh trochu zakopával na přemíře neznámých pojmů a konceptů, teď už plynule plachtí, protože vy ten svět znáte – jen se do něj chcete hlouběji ponořit. A to je vám umožněno. Ze syrového krystalu Kostičasu se Vidořád vyloupl jako precizně vybroušený diamant, kde se prázdná místa plní a svět dostává reálnější a reálnější kontury – tedy jak reálné můžou být, když vezmeme v úvahu všeobjímající éter a všudypřítomné duchy.
Příběh opět nese na bedrech Paige a my tak můžeme pozorovat její změnu, to, jak roste a sílí a postupně si i svou sílu uvědomuje. I Londýn a jeho podsvětí se mění, atmosféra strachu a útlaku narůstá a houstne, jak se proplétáte jeho tmavými uličkami. Autorka svoje město zná, miluje a servíruje vám ho tak, že si ho – navzdory vší té pochmurné ošklivosti – nemůžete nezamilovat i vy. A díky přiloženým mapičkám sektorů se dokonce můžete reálně projít tudy, kudy bloudí Bledý snílek, nasát atmosféru Sedmi ciferníků i tržnice Covent Garden.
O jazyku vůbec nebudu začínat, protože bych se musela rozplynout. Mistryní slova je sama Shannonová, ale kouzlo Vidořádu by nebylo ani z poloviny tak mocné nebýt překladatelky Lenky Kapsové, která v češtině našla nebo vytvořila naprosto neuvěřitelně věrné překlady. Hluboce se klaním.
Jakkoli jsem se snažila, nenašla jsem nic, co by si zasloužilo kritiku. Úžasný příběh, jazyk, překlad i hostovsky dokonalé grafické provedení, srdce čtenáře prostě tančí radostí. Udělejte si tedy laskavost a kupte si to. Přečtěte si to. Nebudete litovat. Slibuju.
Hodnocení: 100 %
Autorka: Kateřina Stupková
Napsat komentář