Fakt, že se Snuff ve Světové knihovně Odeonu objevil znovu, dosvědčuje, že se Palahniuk dobře prodává. A hraničilo by to s nespravedlností přičítat úspěch marketingu a umně uchopenému obalu a provokaci v názvu knihy. Palahniuk totiž nejen v Klubu rváčů, ale i ve všech dalších počinech, které pravidelně Odeon přináší českým čtenářům, dosvědčuje svůj výjimečný talent položit „na stůl“ zdánlivě banální zápletku, která ať už konfliktem, nebo prostředím či některou z postav vzbuzuje nemalá očekávání. Zvědavost pramení povětšinou ze skutečnosti, že autor si rád pohrává s fyzickými potřebami člověka, s jeho pudy, hrdiny vystavuje nekomfortní situaci a ve výsledku se i v případě dobrého konce nezbavíme odéru špíny/hnus/smrti. Navíc Palahniku, což skvěle dokazuje právě i Snuf není destruktivní – a účelově se nevyžívá v deformacích a pocitech studu. Výše uvedené totiž funguje i naopak, že uvnitř toho nehezkého Palahniuk odkryje naději, udělá prostor světlu a ukáže, že i v místnosti upocené nahými mužskými těly, které čekají na svůj zásun, může být místo na pochopení, toleranci, nebo zkrátka takovou tu normální lidskost.
Snuff svou jednoduchou zápletku taky má. Jedna postarší pornohorečka se rozhodne překonat v počtu souloží při natáčení jednoho filmu a před místností na její tělo čeká na šest stovek dychtivých chlapíků. Zatímco jejich motivace povětšinou spočívá v úlovku „být jedním z těch“, motivace herečky se pojí s úmyslem tuhle akci nepřežít a díky pojistce uvolnit peníze pro nepoznané, odložené dítě.
Na příběh nahlížíme díky z několika perspektiv. Co kapitola, to ich forma jiné postavy. Ve hře jich je několik, každá se svým pohledem na svět, nebo porno. Každá s jinou motivací. Každá však obohacuje ten úhle pohledu, jímž se díváme na situace my sami. A ačkoliv to tak trochu může připomínat obratné literární cvičení, ve výsledku Snuff nabízí o něco víc. Nikoliv nějakou (kritickou) reflexi pornoprůmyslu, ale spíše společnosti jako takové. Reflexi složitosti sítí, jež si spřádají různé dílčí skupinky, povahových rysů, tu více, tu méně sympatických. A až ve velmi zadním plánu Palahniuk zpracovává i tělo coby objekt, zbaven erotična, pouze jakožto fyzický, hmatatelný prostředek k uspokojení/ukojení.
Útlou knížku rozhodně neberte do rukou, pokud bažíte po silných kontroverzích, po explicitě, která má provokovat (nebo vzrušovat). Budete-li si naopak přát na chvíli vhlédnout do nejednoznačného upoceného lidského světa, pak se stěží dostaví zklamání.
Hodnocení: 80 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář