Román Pouze pro VIP, jak už jsem naznačil, rozhodně můžeme zařadit po bok tolik oblíbených skandinávských detektivek a thrillerů – i zde totiž najdeme typické nejednoznačné charaktery, složité zápletky a chladnou, odtažitou atmosféru. Ze všeho nejlépe ale autor Jens Lapidus pravděpodobně tuto škatulku zastupuje v drsných scénách s výživnými explicitními popisy, které zahrnují vše od nemilosrdného mučení přes bosé pobíhání po mrazivém sněhu… až po ještě nemilosrdnějším mučení. Ať už si vyberete cokoli z toho, Lapidus vás donutí ošít se a cítit bolest, jako kdybyste právě vy byli obětí – skoro se zdá, že psaní právě takových scén mu dělá největší radost. Pokud to pomáhá, nemám námitek.
Nejsou to ale jen naturalistické scény, za co můžu autora chválit. Celou knihou čtenáře provází svižný, nenáročný styl psaní, na který si bez problému zvyknete a díky němuž příběh (kromě pomalejšího rozjezdu) ubíhá vcelku rychlým tempem. Časté střídání pohledu jednotlivých postav dodává knize jakýsi filmový nádech.
Na druhou stranu, právě na to někdy Pouze pro VIP i doplácí. Čím dále postupujete, tím více přibývá jmen, která si musíte zapamatovat, a malých odboček od hlavní zápletky, jež vás někdy nakonec jen spletou. Dokážu si tak lehce představit, že pokud si během čtení nedáte pozor a na minutku nesoustředeně odbočíte myšlenkami jinam, může vás to při odhalování pointy stát nemalé zmatení.
Vraťme se ale ještě na chvíli ke kladům. Je důležité zmínit, že Jens Lapidus má vystudovaná práva a původně byl obhájcem, a proto je pochopitelné, že k vyšetřování únosu mladého bankéře nedochází skrze policejní sbor ani soukromého detektiva, ale dvě hlavní postavy – advokátku Emelie a právě propuštěného kriminálníka Najdana, přezdívaného Teddy. Díky tomu může autor využít všechny znalosti švédského podsvětí, které ze své praxe pochytil, a ukázat nám (doufejme) jedny z jeho nejtemnějších stránek, což rozhodně hraje v jeho prospěch.
Bohužel, ani drsné scény, ani atraktivní styl psaní, ani zběhlost v gangsterských způsobech nedokáže tomuto románu zaručit, že u něj zůstanete po celou dobu přisátí jako klíště. Ba naopak, občas se dokonce přistihnete, že se do čtení nutíte. Čím to je, ptáte se? Oproti ostatním zástupcům svého žánru mu totiž chybí možná to nejdůležitější, a to je dostatečně poutavá zápletka, která by všechny ostatní prvky držela pohromadě – ve výsledku tak můžu Pouze pro VIP přirovnat k dortu, jenž sám o sobě nechutná nijak zvlášť dobře, ale marcipánové postavičky, šlehačka a třešně na vrchu vás vybízí k tomu ho sníst.
Měl bych tedy ještě jednou zopakovat původní otázku: dokáže Pouze pro VIP odolat své vysoké konkurenci? Odpověď zní ano i ne. Jeho přečtení nebudete litovat a bezpochyby se v něm ukrývá velký potenciál, ale pokud se nebudete opravdu snažit, pravděpodobně vás příliš nechytne. Můj výsledný dojem ale rozhodně není špatný a jsem připravený se kdykoli pro srovnání vrhnout na druhý Lapidusův román, Snadný prachy, a doufat, že tentokrát mě upoutá více.
Hodnocení: 70 %
Autor: Jáchym Šidlák
Napsat komentář