Jakmile dohrál trailer na novinku, v níž se ústřední roli chopil Brad Pitt, chuť pustit si Železná srdce mne opouštěla. Upoutávka vyrukovala se strategií založené na pětici tankistů, kteří se probojují až k hrdinství. Střihová skladba, hudební podklad, patosem navoněné záběry na kukadla vojáků a jejich přesvědčení, že dělají správnou věc, mne utvrdila v dojmu, že se budu dívat na příspěvek do válečného žánru jen se silným překonáváním. Jenže…
Trailer byl svým způsobem klamavý. Film má jinou náladu, jiný přístup a vyznění, jinou kvalitu. Můžete si rovnou k tomu slůvku jiný dosadit lepší. Ne že by bylo možné Železná srdce pouze vychvalovat, přesto mne překvapilo, jakou cestou Ayer vykročil.
Už příchod ústřední postavy do děje ve mne vzbudil (pozitivní) rozpaky. Seržant Wardaddy (Brad Pitt) v takřka postapokalyptické scéně vyleze z nitra tanku, svrhne z koně německého vojáka a brutálně jej ubodá, aby se znovu vrátil do tanku. Další velmi nelichotivé skutky seržanta na sebe nenechají dlouho čekat. Kdyby nebylo, tak trošku asi hollywoodsky vynucených, záběrů, kterak opodál Wardaddy sedí a sotva udrží cigaretu, jak je psychicky unavený, stal by se z ústřední postavy člověk-monstrum, s nímž by pravděpodobně mohl sympatizovat pouze zarytý militarista. Příčiny, že nakonec získal i mou náklonnost, je možné najít v záchvěvech psychologizace, která čas od času dějem prostoupí, a tedy narušení obrazu seržanta coby válečného štváče, který jinou realitu ani poznat nechce. On jí jen není schopen. A to je rozdíl.
Každopádně v tanku nesedí sám, má u sebe ještě další čtyři kamarády. Byť kamarády bych měl spíše dát do uvozovek. Přátelství, které z traileru vystupuje, zde má značně relativní základy. Skutečnost, že spolu dokáží komunikovat, nebo dokonce se spojit ve finální vzpouru vůči obyčejné smrti, má motiv především v nutnosti. Válka je dala dohromady, válka je takto drží, pokud ovšem nezahynou. Pokud by byl mír, pravděpodobně by si navzájem sotva půjčili oheň na podpal cigarety. Kde konkrétně však vzniká onen respekt, stejně jako jistá dávka opovržení, ve filmu není nijak explicitně odkryté. A vlastně to nevadí. Spíše to ze Železných srdcí dělá atraktivně komorní a nepopisný snímek.
Postavy totiž nejsou zdaleka tím nejzajímavějším na Ayerově titulu, byť de facto sledujeme celou dobu jenom je. Volba vyprávět příběh odehrávajících se v útrobách tanku vzbuzuje zvědavost – i pochybnosti zároveň. V traileru slibované dynamické tempo tím může dostat na frak, kamera může být příliš v otěžích malého prostoru, bojové scény nemusejí být natolik atraktivní ve své choreografii. De facto bych mohl přiznat, že všechny tyto obavy dávají smysl a svým způsobem najdou i zadostiučinění. Pokud vám však přijde zajímavé, když film úmyslně s těmito překážkami pracuje, může se ze sledování Železných srdcí stát nadstandardní zážitek.
Film je totiž surový, špinavý, brutální a zdánlivě prostý. Jako by snad příběh neměl žádný cíl, vyprávění se drolí do několika uzavřených epizod, prakticky téměř vzájemně příčinně nepropojených. Estetika špinavosti, která by občas mohla působit jako kalkul (a bohužel to výsledné hodnocení ovlivní směrem dolů), je naštěstí ve většině případů posílena dramaturgií – a ta nepočítá s nějakým chvalozpěvem a tvořením mýtických hrdinů, nýbrž se zobrazením ubíjející všednosti.
Železná srdce nebudou představovat pravděpodobně v kontextu válečného žánru nějaký milník, přesto jsou až překvapivě jiná – dobrá. Vnitřně bojují s určitou mírou rozpolcenosti (ta je mimochodem patrná i v muzice), naštěstí však vítězí ta rovina, která s tradičním hollywoodským způsobem vyprávění nemá mnoho společného. Troufám si tvrdit, že jde o jeden z nejzajímavějších amerických válečných filmů nového tisíciletí a rozhodně o nejlepší film Davida Ayera.
Hodnocení: 90 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář