Kdo by si nepamatoval tuhle větu? A vůbec celý epický příběh lásky lidské dívky a upíra. Po patnácti letech máte možnost se vrátit a užít si jejich story znovu. Jen z pohledu Edwarda Cullena. Tak silnou nostalgii vám přivodí jen máloco.
A tak se lev zamiloval do jehňátka… To je ale hloupé jehňátko… To je ale šílený, masochistický lev…Kdo by si tohle slavné vyznání lásky nepamatoval? Bella Swanová jako roztomilé nemehlo, co přitahuje problémy a hezoun s ocelově bledou pletí, který se tváří, jako by se mu chtělo zvracet. Jako by to bylo včera!
Edward si rozmrzele vykračuje chodbami střední školy ve Forks a okatě přehlíží všechny kolemjdoucí. Jsou neskutečně otravní a mají své přízemní problémy. Jen co ale vejde Bella do dveří hodiny biologie a rozhrne své vlasy před ventilátorem, „tragédie“ je na světě. Už vám svítá? No, aby ne! Vždyť jde o jednu z nejznámějších love story posledních let.
Půlnoční slunce se dá jednoduše popsat jedním slovem. NOSTALGIE. Je to jako vrátit se o těch patnáct let zpět a ponořit se do nekonečného vnitřního boje hlavního hrdiny. V tomto případě tedy krvelačného upíra, který touží zabíjet, ale brání mu v tom něco daleko silnějšího, láska tak omračující, že jí nejspíš nedokáže odolat. Všechny dialogy, které jste už jednou četli, všechny pocity, co jste tehdy měli, máte před sebou znovu, jen s trochu větší naléhavostí.
Stephenie Meyerová však jako by zamrzla v čase. Styl, výrazy, všechno zůstalo stejné. Důvodem může být to, že knihu začala psát již před lety. Mezi čtenáře se dostala první kapitola a všichni se nemohli dočkat, až si budou moct přečíst příběh celý. V té době by to byl určitě hit č. 1, protože okouzlení sérií Stmívání bylo obrovské. Autorka ale měla zřejmě blok. Ono se není čemu divit. Jak chcete napsat skvělý příběh, který už byl jednou napsán? Tak si dala na čas, a nakonec navázala tam, kde přestala. Je proto jasné, že nemohla najednou úplně změnit styl. Naopak bych řekla, že musí být dost krušné vtělit se do svého já před X lety a dát dohromady víc než 700 stran.
Příběh sice nijak nevyrostl, nemá ani kam, už byl prostě předem daný. I tak ale sem tam nabízí malé třešinky v podobě Edwardovy historie, střípky ze života rodiny Cullenových i dalších postav, které Bella pozná až daleko později. Naopak jsou čtenáři téměř úplně pochopitelně ochuzeni o Jacoba Blacka (Edward na něj zkrátka tolik nemyslel… Zatím…).
Pro skalní fanoušky a milovníky fantasy je Půlnoční slunce jako kus dortu po dlouhé odvykačce. Vždyť, kdo vám dá takhle po letech šanci vychutnat si milovaný příběh znovu. Změna samozřejmě nastala ve vyjadřování, přece jen má Edward přes sto let zkušeností. Takže jeho vnitřní řeč je mnohem květnatější a zvonivá stejně jako tóny hudby z předminulého století. Snaží se vypadat jako puberťák, ale svým chováním působí jako stařec. Tohle autorka vystihla naprosto přesně. I to roztomilé snažení o pochopení někoho, kdo je mu záhadou.
Dost často to sice vypadá, jako by chudák seděl a před sebou měl velmi chutný steak, který nesmí sníst, protože je vegetarián. Jinak ale jde o stejně působivý milostný příběh jako tehdy. Stephenie Meyerová oprášila jednu z největších love story, co se za poslední léta objevily a rozhodně neudělala chybu. Nevadí, zda jste skalní fanoušci či odvěcí odpůrci. Číst příběh masochistického lva a hloupého jehňátka je jako dát si horkou čokoládu. Pro někoho je příliš sladká, ale jinému pohladí duši.
Tereza Bártová
